Black wings✔️

-2-

Alex McQueen

,,Alexi, vážně tam chceš jít? Víš, že kdyby se ti něco stalo a dozvěděli by se to tvoji rodiče, tak ze mě asi vysají krev." Povzdechl si strýc, když už jsme stáli před Brentwood High School v Tennessee. Na to, že byl můj strýc starší než táta, tak se ho pořád bál, což bylo docela vtipný.
Vždycky jsem si z něj utahoval.
,,Ano, protože chci chodit do školy, jako každý normální kluk, a rodiče by ti neublížili, koho bych kromě nich měl." Protočil jsem nad ním očima. ,,Alexi, ty nejsi normální kluk, jsi upíří princ." Zabručel. ,,No jo, ale tady ne." Zasyčel jsem na něj. ,,Neumíš se ovládat." Řekl klidně a ukázal mi, abych se podíval. Udělal jsem to, podíval jsem se do zpětného zrcátka a uviděl špičáky delší než má normální člověk a moje oči? Byly tmavší než obvykle a měly odstín krvavě červené.
Zavřel jsem oči a s výdechem jsem je zase otevřel. ,,Strýčku, dokážu to, nech mě to aspoň zkusit." Protočil jsem očima a prohrábl si své hnědé vlasy. ,,Dobře, ale jestli něco provedeš, tak odtud odcházíš. Nebudu celému městu mazat paměť, kvůli malého puberťáka, co se neumí ovládat." Zabručel. Nadšeně jsem si dal batoh na záda a vyšel z auta. Vyšel jsem se tedy vstříc novým zkušenostem v životě.
,,Alexi, nejdříve nádech, a pak jednej! Žádné unáhlené činy." Křikl na mě z auta. ,,Jinak mě vaši zabijí." Zabručel si pro sebe, ale i tak jsem ho díky svému sluchu slyšel. Pousmál jsem se a vešel do dveří mojí nové školy. Všichni se na mě otáčeli a přeměřovali mě pohledem. Teda alespoň mužské pohlaví. Všechny dívky si nadšeně šeptaly a házely na mě zvláštní pohledy, jaké jsem doposud neviděl. Myslím, že koketovaly? Svlékaly očima? Ano něco na ten způsob. Chtěl jsem se vší té pozornosti zbavit a hlavně najít co nejdříve ředitelnu. Dal jsem se do kroku a čím blíž jsem byl jednotlivým studentům, tím více jsem cítil jejich specifickou vůni, která mě pomalu zbavovala smyslů. Ano, bylo to těžké se ovládat, ale strejda a rodiče mě už od mala učili se ovládat, takže je to snadné, jako zvládat násobilku, tedy pokud mě někdo nenaštve. Matematika pro mně nikdy nebyla těžká, ba naopak, vždy jsem v ní vynikal, ale nemůžu říct, že mě zrovna dvakrát baví...

Bloudil jsem chodbami a snažil se najít ty správné dveře. Kabinet, kabinet, sekretariát... Ředitelna. Po deseti minutách jsem konečně našel, co jsem hledat a mohl si tak oddechnout úlevou. Zaklepal jsem a po vyzvání vešel dovnitř.

Ocitl jsem se v prostorné místnosti, jejíž střed vyplňoval velký stůl, za kterým seděl ředitel, který si pozpěvoval písničku od Justina Timberlakea - Can't stop the feeling. Bylo to docela vtipné, ale pak to utichlo. ,,Dobrý den, jsem Alexandr McQueen." Usmál jsem se upřímněji než on, ale najednou se jeho výraz změnil. Zajiskřilo mu v očích a okamžitě se postavil. ,,Ehm..těší mě princi, nevěděl jsem, že máte už dnes přijít." Podal mi ruku a mě trochu zamrazilo. Měl jinou vůni než ostatní. Tento chlap určitě nemůže být člověk a navíc...Ví, kdo jsem?! ,,Jsem Lucas Herris, ředitel této školy." Pustil jsem jeho ruku a sedl si na jedno z křesel naproti něj. ,,Asi se ptáte, kdo jsem, že nepáchnu stejně jako člověk. Nuže, odpověď je prostá. Jsem vlkodlak." Mrkl na mě a já chápavě přikývl. Začal mi vysvětlovat, jak to na této škole chodí, jaké platí pravidla a různé ty kraviny, které jsem jen zřídka vnímal. Nakonec mi dal potřebné učebnice a rozvrh a postavil se. ,,Provedu vás na naš-." Nestihl to doříct, protože do ředitelny vtrhla nějaká dívka.

,,Pane řediteli, ta mrcha si začala nedivte-." Zarazila se a těkala očima ze mě na Herrise.
Svět se kolem mě jakoby zastavil a já nedokázal vnímat nic jiného, než ji. Každý její pohyb mé senzory zachytily a já byl omámen vším, co dělá. Byla mi strašně povědomá, jako bych ji už dávno znal, ale i přesto se vidíme poprvé. Nechápal jsem nic z toho, jen jsem si dal dohromady jednu jistou věc. Tu dívku musím poznat. ,,Noemi, klepat tě nenaučili?." Zeptal se jí Herris se svraštělým obočím. Tak Noemi, zajímavé jméno, a přesto tak jedinečné a krásné.