Tam, kde je bolest normální

Zase ta Lena a zase ty bolesti

,,Je to tak divný, Bianco. Nikdy to nebolí tak, jak by mělo. Prostě... jako bych už ani nic necítila,'' zašeptala znenadání a já se zastavila v pohybu. Nakrčila jsem obočí a přikryla ji teplou dekou, aby se zahřála.

,,Mami, teď se prospi. Pak mi povíš, jak se ti to celý stalo, ano?'' řekla jsem nepatrně striktním tónem a ona letmo přikývla na souhlas, i když jsem moc dobře věděla, že už si v hlavě vymýšlí věrohodnou lež místo toho, aby mi vyklopila pravdu. Nehodlala jsem jí ale skočit na pád ze schodů, protože jsem byla přesvědčená, že modřiny na jejím krku byly způsobené škrcením, jehož svědkem jsem sama byla.

Chvíli jsem mlčky pozorovala její drobnou postavu, která se třásla pod dekou. Vždycky byla nezdravě hubená z toho, jak skoro vůbec nejedla. Ne proto, že by snad držela nějaký praštěný diety, ale ze stresu, kterej z jejího života nikdy nevymizel.

Občas mi připadalo, že je mamka stejně stará jako já. Že je to pubertální holčina s pocuchanými hormony, která si neví rady se svým klukem. Až na to, že její problémy byly bohužel mnohem markantnější.

Sedla jsem si za svůj malířský stojan, který mi mamka před lety pořídila k Vánocům. Byl už pomalovaný a trochu zviklaný, ale měla jsem ho ráda, protože jsem se k němu každý den mohla vracet a tisknout do něj svoje pocity, emoce a zážitky z dalšího prožitýho dne. Byla to mnohem lepší varianta trávení večera, než plnit domácí úkoly, který jsem pokaždý stihla o školní pauze. Nechtěla jsem totiž, aby mi nudná škola zasahovala i do volnýho času.

Na plátně se teď vyjímal nedodělaný portrét fialovlasé dívky s lesklým kroužkem v nose. Začala jsem ho malovat den poté, co jsme se spolu s Lenou seznámily. Celým svým zjevem mě inspirovala, protože její nápadná image se lehce zapamatovala a se stejnou lehkostí přenášela i na plátno.

...

   Když se máma probudila, chystala jsem se jít už spát, poněvadž hodiny na mým nočním stolku červeně křičely necelou jednu ráno. Šla mi dát pusu na dobrou noc, jak měla ve zvyku, a já se neoblomně dožadovala vysvětlení. Zkoušela mnoho výmluv, ale bylo jí to k ničemu, protože ani jedný jsem za mák nevěřila. S povzdechem mi tedy posléze pověděla o svým šéfovi, který ji vydíral a byl nespokojený s jejími výkony. Vyhrožoval mamce vyhazovem, pokud neudělá vše, co se po ní žádá. A že toho bylo a přelo se to i proti právním normám, ale protože jsme potřebovaly peníze, mamka odtamtud nehodlala jen tak odejít, i když jsem já byla prudce proti tomu.

,,Nelíbí se mi, že zůstáváš někde, kde se ti tohle děje,'' zašeptala jsem do tmy roztřeseným hlasem a máma si ke mně vlezla pod peřinu, aby mě utěšila. Hladila mě po vlasech a pokrčila rameny, načež na sebe upozornily čerstvé rány ze včerejšího dne.

,,Není to tak strašné a máme díky tomu dost peněz,'' odbyla moje protesty a já nad její reakcí protočila očima. Tímhle mi zrovna správný příklad do života nedávala

,,To přece není dobrej argument!'' protestovala jsem a blíže se k ní přitulila, i když mi můj stisk na jejím těle ubližoval. ,,Mami, slib mi, že pokud se to nedej bože stane ještě jednou, odejdeš!'' žádala jsem ji důrazným tónem a ona přikývla v souhlasu, ale i tak jsem předem odhadovala, že tomu ani jedna nevěříme. Hladila mě dál ve vlasech a nepravidelně vydechovala. Cítila jsem stále všechny ty boláky na těle a věděla jsem, že dnes nebudu klidně spát.

,,Slibuju,'' šeptla a políbila mě na čelo. ,,A teď už spi,'' umlčela moje další dosud nevyřčený námitky a zanedlouho klidně usnula.

Pro mě to pohotový spánek ale rozhodně nebyl. Ráno jsem se cítila jako boxovací pytel po tom, co ho dostal do parády samotnej Rocky. S mamkou jsme se společně vyškrábaly z mojí ne moc prostorný postele a já rozbolavěle zaskučela a přivřela oči, když si mamka prohmatala fialový krk. Podívala se na mě zvláštním zkoumavým pohledem a starostlivě mě pohladila po rameni. Nic si s tím ale naštěstí nespojila a já se na ni pohotově usmála, abych jí naznačila, že je vše v nejlepším pořádku.