Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 62.

"Ahoj Jay," pozdravila jsem ji. V tu samou chvíli se ke mně Jay otočila s upřímným úsměvem. Přestala pochodovat po středu obýváku a rychle mě jednou rukou objala kolem krku. Překvapeně jsem se na ní podívala, ale pak se na ni aspoň slabě usmála.

"Stello! Tebe mi posílá samotné nebe!," řekla okamžitě velmi upřímně, "podržíš ji na chvilku? Já dojdu dovařit, aby jsme se všichni mohli jít naobědvat." To řekla a než jsem se stačila vzpamatovat, v mém náručí se objevilo překrásné miminko - Doris. V její tvářičce dominovalo několik vrásek, které se ji objevily tím, jak horlivě plakala. Svým hlasitým křikem mi dávala jasně najevo, že se jí něco nelíbí a když svou malou pusinku otevřela víc, všimla jsem si, že se ji v růžovoučkých dásních bělá několik mléčných zoubků. Něžně jsem ji začala pohupovat sem a tam a jemně ji prsty bubnovala do nožiček.

"Stell?," oslovila mě Daisy a přešla ke mně. Objala mě kolem pasu a zaklonila hlavu, aby mi viděla do obličeje. Docela se mi líbilo, jak vypustila to "a" z mého jména a použila jenom zkrácenou podobu označení mé osoby. "Kdy jste přijeli? Kde je Louis?," zahrnula mě hned dvěmi otázkami naráz a čekala, co ze mě vypadně. Její blonďaté vlásky, které měla momentálně rozpuštěné, ji spadaly skoro až k jejímu tenkému pasu. Vypadala tak roztomile! Dokonce i Doris přestala plakat a spokojeně si začala cucat paleček. Aspoň že tak! Vydechla jsem si úlevou.

"Ahoj, Daisy," pozdravila jsem ji, "přijeli jsme před malou chviličkou a Louis je nejspíš ještě pořád s Phoebe před domem." Její oči se rozzářily ještě o něco víc a ona běžela ven. S Doris jsem pořád jemně pohupovala ve vzduchu a takhle jsem došla až do kuchyně za Jay, která se tam motala od sporáku k ledničce, mrazáku,... a vůbec všude kolem dokola.

"Páni!," vydechla Jay, se snadně slyšitelnou úlevou ve svém hlase, a naklonila se nad svou malou dcerušku, která si mě se zájmem prohlížela svýma krásnýma, modrošedýma očima, které nebyly ani z poloviny tak krásné, jako ty Louisovi, "tomu se říká rychlost! Jednou z tebe úžasná máma."

"Jo, jednou," přikývla jsem na souhlas a nervózně se kousla do spodního rtu.

Aniž bych se přestala dívat na nádherně modrou a místy až červenooranžovou oblohu, po které se prohánělo několik desítek jemně bílých beránků, jsem nahmatala na kostkované dece Louisovu ruku. Konečně jsme s Louisem chvilku sami! Zaradovala jsem se v duchu a nechala své prsty, aby se dobrovolně propletly s těmi Louisovými. Louis se musel usmát. Sice jsem se na něho nepodívala, ale prostě jsem to nějak poznala. Dalo by se tomu říkat šestý smysl. Jen tak jsme lenošně leželi na dece pod večerním sluníčku, které se začínalo už skoro oranžovět, jak zapadalo za horizont, uprostřed vysoké trávy, která rostla na louce nedaleko jejich domu. Kousek od nás rostlo několik vlčích maků, které se překrásně červenaly ve zlatavých klasech obilí. 

"Měli by jsme jim to říct. Seš si toho vědomá, viď, že jo?," zeptal se mě zadumaně do ticha. Jasně, že jsem si toho byla vědomá. Až příliš dobře. Ale nevěděla jsem, jak do toho, abychom je moc nepřekvapili. Určitě to pro ně bude stejné překvapení jako pro nás. A nebo budou dokonce v šoku? Budou rádi a nebo budou na mě naštvaní? Nebo budou naštvaní na nás, že jsme si nedali pozor? A co jim na to řekneme my? Že se to prostě stalo? Že se to stalo a už se to nedá vrátit?

"Já vím...," zašeptala jsem, abych ho ujistila, že jsem ho vůbec slyšela. "Jenom nevím jak. A kdy? A přemýšlel jsi vůbec nad tím, jak budou reagovat? Napadlo tě to vůbec?," zahrnovala jsem ho otázkami a otočila se konečně k němu, abych na něho viděla. Louis se ve stejnou chvíli podíval též na mě a pokrčil rameny. Takže jsme na tom dost podobně. Ani jeden z nás nevěděl, co má od toho čekat. A - nevím jak on - ale já se toho opravdu bála. Kluci to vzali docela dobře, ale oni?