Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Kniha

"Teď zabočíme doleva," upozornila je Aronel. Všichni, co ji v těsné blízkosti následovali se zachovali tak, jak jim řekla.
"Aronel, neztratili jsme se?" zeptal se Romulus, "už jsme tu skoro čtvrt hodiny."
"Neztratili, Romulusi, ale musíme kličkovat před víry. A jsme tu jednadvacet minut a sedmnáct, už osmnáct vteřin," opravila ho mírně nepřítomně Aronel.
Náhle se prudce zarazila.
"Opravdu..." začal opět Romulus, ale Aronel ho prudce umlčela.
"Někdo tu je,"řekla tiše.
Zpoza rohu se vynořila skupina bytostí. Aronel v nich okamžitě rozpoznala vlkodlaky. Dospěla k názoru, že jsou to ti, kteří v těchto místech dle vyprávění zabloudili před pětisty lety. Nikdo netuší, jak se dostali dovnitř, ale ví se to, že tam uvízli.
Aronel pomalu naznačila ostatním, aby začali couvat. Než se jim všem však podařilo zacouvat za roh, jeden z vlkodlaků je zaznamenal.
"Támhle někdo je, vidíte ?" vzrušeně křikl na ostatní. Aronel se honem skryla za roh a obratem se prosmýkla za další. Ostatní ji následovali.
"Běžte ještě kousek a pořád se držte za ruce. Pak na mě počkejte," instruovala je.
"A co chceš dělat ty ?" zajímal se ne příliš nadšeně Romulus.
"Běžte," odbyla ho Aronel, pustila jeho ruku a popostrčila ho.
Zpoza rohu se začaly ozývat kroky. Ostatní, důvěřujíce že Aronel ví co dělá, popošli půl metru. Najednou kroky ustaly. A zmizela Aronel. Došlo jim, že se přenesli v čase. A to všichni bez Aronel. Za nedalekým rohem se něco pohnulo.

Aronel mezitím soustředila svou sílu na obrovský vír vznášející se nedaleko. Ještě ho potřebovala posunout o půl metru, aby byl mezi ní a příchozími.
Kroky ustaly a zpoza nedalekého rohu se vynořily čtyři postavy.
"Vždyť to je ta, co nás před pěti hodinama omráčila !" zařval jeden z vlkodlaků.
"Když jsme zaútočili na tu její partičku," přidal druhý.
Aronel se začala potit a přidala na tlaku na vír. Už je dvacet centimetrů. Soustředěně zavřela oči a nasadila útrpný výraz s rukama zaťatýma v pěst odtaženýma od těla.
Třetí se na ni zadíval a prohlásil,:" nezdá se mi, že nás tentokrát zvládne, nevypadá dvakrát v nejlepším stavu, co ?"
Už jen pět centimetrů. Pět
"Na ni," zařval čtvrtý.
"Ale já jsem vás ještě neviděla," oznámila jim jednoduše Aronel. To je všechny zarazilo. Zjevně neměli ponětí, jak zdejší labyrint funguje.
"Lžeš," vykřikl jeden a vrhl se po ní. Bylo však příliš pozdě. Aronel se podařilo přesunout vír. Vlkodlak zmizel a jeho tři společníci ho následovali v těsném závěsu.
Aronel neváhala a připravila si omračovací kouzlo na čtyři cíle. Pak rychle prošla vírem, kterým poslala své přátele a na nic nečekajíc vyslala blesky do bojového pole. Všechny čtyři zasáhla a všichni se zhroutili.
"Pojďe," kývla na ně. Chvilku ji sledovali, jako by nemohli pochopit, co se právě stalo a pak se vydali za ní.
"Tady jsme se octnout neměli, to by se stát nemělo," zamračila se pro sebe Aronel," udělala jsem chybu. Nebo možná udělám."
"Co se..."chtěl se zeptat Romulus, ale Aronel ho natlačila za roh spolu s ostatními. Kolem jejich úkrytu prošli...oni sami. Akorát Aronel držela v ruce zvláštní knihu. Když prošli, Aronel si velmi oddechla.
Znovu se pustili do kličkování okolo regálů plných knih.
"Tady," šeptla po pěti minutách Aronel. Zastavila se a z regálu vytáhla objemnou, velice starou a zaprášenou knihu. Přes prach nebyla příliš vidět přebálka.
"Rychle dosud," zavelela Aronel.
-----
"Aronel, co by se vlastně stalo, kdybychom se v tom labyrintu potkali?" zeptal se jí Romulus. Aronel nebyla od té doby, co vyšli z chrámu, příliš výřečná. Pokaždé, jak to šlo, se začetla do zvláštní knihy. Nikdo ze strážců neznal písmo, kterým byla kniha napsána. A Romulus, od přírody líný a naprosto nečtivý, nemohl pochopit, že má Aronel v plánu přečíst v dohledné době knihu, která má dva a půl tisíce stránek. Sem tam sice některý ze znaků poznával, přesto mu to příliš mnoho neříkalo.
Aronel pomalu zvedla zrak od knihy a odpověděla :" Bylo by to pěkně blbý."
"No tos mi toho teda řekla," ušklíbl se jízlivě Romulus, "už tři dny neděláš nic jiného, než že čteš tu knihu. To je opravdu tak důležitá ?" zajímal se. Aronel s povzdechem knihu zavřela.
"Takže, co by se stalo, kdybychom potkali své druhé já ? Potkali v podstatě nic. Horší by byl fyzický kontakt.."
"A co by se stalo," přerušil ji nedočkavě Romulus.
"Nepřerušuj mě," zamračila se na něj," kdyby ses sám sebe dotknul, jeden z vás by přestal existovat. Protože dvě naprosto stejné bytosti se takhle blízko v jedné realitě nesnesou. V lepším případě by zmizel ten starší. To by ten mladší žil až do chvíle kontaktu. Kdyby však přestal existovat ten mladší, v té chvíli by přestal existovat i ten starší. Pak by se vytvořila pararealita, kde nikdy jako živá bytost neexistoval, pararealita, kde stále ještě existuje a pararealita, kde existoval do chvíle kontaktu. Náš svět by se rozdělil do tří možných, navzájem nepropojených. Pochopili jste mě ?" skončila Aronel svůj proslov upřeným pohledem na Romuluse.
Váhavě přikývl a dál už se radši nevyptával. Aronel znovu zaměřila pozornost na tlustou bichli a okolní svět pro ni naprosto přestal existovat. Romulus seděl na zemi se skříženýma nohama a povzdechl si : "S Aronel je teď hrozná nuda. Vůbec se s námi nebaví a věnuje se jen té knížce. Já ji nechápu."
"A přečetl jsi ty vůbec někdy něco, co mělo přes dvacet stránek ?" ušklíbla se na něj pobaveně Marine.
"No jistě, například..."zarazil se.
"Asi ne, " uznal nakonec," nejdelší co jsem kdy četl byla upravená verze Červené karkulky." Tiše si povzdechl a hodil na Marine naštvaný pohled.
"Tak vidíš," usadila ho. Měla velice dobrou představu, co mohla být Romulusova četba a předpokládala, že je v ní hodně obrázků. Určitých obrázků.
Romulus se nespokojeně zavrtěl. Měl pocit, že ho Aronel ignoruje z nějákého důvodu. Jen ještě nevěděl jakého.
"Když nad tím tak přemýšlím, asi máš pravdu, Romulusi," prohodila zamyšleně Scarlet," Aronel je opravdu v poslední době hodně nevrlá."
"Naše jediná naděje je, že už tu knihu má skoro dočtenou," ušklíbl se nevesele.
"A ty si děláš naděje, že se to až to dočte, zlepší ?" ušklíbl se," podle toho, jak se k tobě chová, je na tebe hodně naštvaná."
"Asi máš pravdu," přikývl schlíple Romulus.
"Berte to z té lepší stránky," popíchla je Čiřika," kdyby byla opravdu hodně naštvaná, mlátí nás tou knihou po hlavě."