Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Chrám země

'Aronel měla pravdu,' pomyslel si hořce Romulus. Právě sledoval, jak se Scarlet a Marine snaží naučit spojit svou sílu dohromady. Nebozí drobní tvorečkové a květinky napadené havětí ponechané do té doby vlastnímu osudu, končili zpravidla buďto na švarek spálené a zuhelnatělé, nebo utopené a zlámané prudkým proudem vody. Děvčata se snažila již třetím dnem, a stále se jim nedařilo propojit své schopnosti. Romulus se zotavoval sám i bez kouzel, ale zoufale pomalu. Aronel už skoro měla tik v oku, jak neustále kontrolovala, co se děje okolo ní. Každým dnem a každou hodinou očekávala odvetný útok vlkodlaků.
Konečně čtvrtého dne Aronel uznala, že je Romulus schopen cestovat Horusovi na zádech a vyrazili znovu na cestu. Z Aronel spadlo obrovské napětí a neskutečně se jí ulevilo. Romulus sledoval, jak se při stoupání do mraků uvolňuje, a bylo mu čím dál hůř. Neměl rád létání. Opravdu ne. Ta příšerná výška, ty studené a mokrou vodou prosáklé mraky. Romulus se otřásl.
"Čeho se pořád tak bojíš," dloubla si do něj Aronel.
"Zabiješ se ať spadneš z deseti nebo dvouset metrů, tak je to snad jedno, ne?"
"Brhhhmfcj," odpověděl jí nesrozumitelně.
"No no no no," ušklíbla se na něj.

--------
Když přistáli u chrámu země, tak se již smrákalo, ale Eren s Čiřikou se přesto rozhodli vyrazit okamžitě.
Eren se opatrnými kroky vydal do hvozdu, ve kterém se pozůstatky chrámu nacházely. Vedle něj hopkala Čiřika. Jindy veselá a upovídaná reverka byla nezvykle zamlklá.
V temnotě mezi majestátními stromy se něco pohnulo. Jen tam proplul stín. Erenovi přeběhl po zádech mráza měl pocit, že ho někdo sleduje. A pak mu to došlo.
Sledovali je obrovské duby, které jakoby se svými větvemi dotýkali oblohy. Listí v korunách zamyšleně ševelilo, ač nefoukal ani ten nejjemnější vánek, a jako by se mezi sebou stromy domlouvaly, zda jej vpustit do srdce hvozdu, či ne. Zapadající slunce ozařovalo větve plné lístků a vrhalo do hlouby lesa temné stíny. Šumění začalo nabírat na síle. Prastaří strážci lesa se náruživě dohadovali. Vyhlíželi, jako kdyby se už o ničem jiném pár set let nebavili.
Pak to Erenovi došlo. Musí jim dát důvod, aby ho vpustili do temného srdce hvozdu, musí jim dát důkaz, že je potomkem Země. Pomalu natáhl ruce před sebe a jemně a opatrně s nimi zakroužil ve zvláštním gestu. Na konci vláčného pohybu se ruce spojili a on s něžností pozoroval, jak mu v rukou rozkvétá křehký kvítek.
Lesem proletěl prudký záchvěv větru. Po něm se rozhostilo absolutní ticho a klid, jako před bouří. Pak se pomalounku větev po větvi začaly odklánět a pouštěly ho dovnitř, do záhadami obestřeného hvozdu.
Čiřika mu vylezla na rameno a povzbudivě se mu přitiskla ke krku. Eren se sehnul a jemně kvítek zasadil do hlíny. Pak pohladil Čiřiku a vydal se vstříc temnotě hvozdu.
-----
Něco se mihlo v temnotě mezi stromy. Eren si toho všiml. Bylo to již po páté, co spatřil záhadný stín. Ale vždy jen koutkem oka a jen na malou chvilku. Pak mu zase zmizel z dohledu. Zdálo se, jako by ho chtěl někam zavést, Eren si však nebyl jistý, zdali by ho měl následovat, či nikoli.
Pak, v nestřeženém okamžiku se stín objevil přímo před ním. Matná, stínová postava natáhla dlaně, ve kterých jí vykvetl květ ne nepodobný tomu, který Eren vytvořil. Přesto však nebyl stejný. Eren už zjistil, že nikdy nejsou dva květy stejné, to věděl už jako malé dítě. Stejně tak věděl, že ač tak květ působí nikdy není dokonalý. Tenhle květ dokonalý nebyl. Byl krásný, ale nebyl dokonalý. A v tom byla jeho vnitřní krása.
Eren se rozhodl stín následovat. Stín se hbitě sklouzl mezi stromy, jakmile zjistil, že Eren jde za ním. Sem tam se ukázal a vedl Erena cestou mezi stromy, keři a hustým podrostem.
Ve chvíli, kdy Erenovi zapadla noha do velice staré a napůl zřícené zvířecí nory, zjistil, že dorazili k cíli. Na palouk, po kterém se povalovaly zbytky chrámu, nesvítil jediný sluneční paprsek. Eren se sklonil, aby vyprostil nohu, ale zasekla se o kořen a nešla ven. Čiřika mu seskočila z ramene a pokusila se kořen přehryzat. Nenadále a úplně najednou ztratili pevnou půdu pod nohama. Propadli se do podzemní chodby. Hliněný tunel se táhl daleko do tmy a ohlušující ticho, kterým byl naplněn, se šířilo ve vlnách chladu. Čiřika vyskočila Erenovi na rameno a nervózně poznamenala :
"Tam je ale tma, co? Co tam asi tak je?"
"Těžko říct, Čiřiko," dostal ze sebe Eren.
"Víš, já si myslím, že to tak strašné nebude, až vyjdeme ven tak se tomu určitě zasmějeme," pokračovala Čiřika jistěji, když se Eren vydal do nitra tunelu.
"Hmm," zabručel Eren.
"Vsadím se, že tu zažijeme něco neobyčejného, něco úžasného a najdeme nějáký nový druh rostliny. Třeba ořešák s modrými plody," olízla se mlsně.
"Pokud se vrátíme, abychom o tom někomu řekli," poznamenal chmurně Eren.
"Ale určitě se vrátíme, Scar a Marine se taky vrátily, no ne? Kromě toho, je jasné, že..."
"Čiřiko, slyšíš to ?"zeptal se náhle Eren a přerušil její brebentění.
"Jako by tam něco přešlapovalo," pískla Čiřika. "Určitě něco ohromného."
Eren jí musel dát za pravdu hned, jak došli k místu, kde se tunel rozšiřoval. Přímo uprostřed si hovělo obrovské stvoření.
"No teda," vypískla Čiřika, "  a vypadá to jako kříženec sfingy, kerbera a chiméry."
"A co si myslíš, že jsem, ty prapodivný tvorečku," brouklo pobaveně velké stvoření, "přesně to, co jsi vyjmenovala. Jen tam přidej škorpióna."
"Hledame tu kámen země, neporadila bys nám ?"
"Leží za mými zády sotva několik minut chůze," odpovědělo stvoření.
"Mohli bychom projít okolo tebe? Potřebujeme se k němu dostat," zkoušel to opatrně Eren dál.
"Samozřejmě, ale musíte odpovědět na mou hádanku. Odpovíte-li správně, můžete pokračovat v cestě. Odpovíte-li špatně, udělám si z vás výzdobu. Když je jeden sám, tak se kapku nudí," informovalo je lenivě stvoření.
"Tak dobře, dej nám svou hádanku," přikývl zamračeně Eren.
"Nepatří to tam ni tam
Jeho původ není znám
Síla jeho paměť léčí
Nenajdeš ho s jehličnáči
Pár lalůčků však nepatří
Do skupinky s listnáči " když bytost skončila, poťouchle se zadívala na jejich nechápavé obličeje. Erenovi bylo jasné, že pokud by si je tu nechala jako tu výzdobu, pravděpodobně by od nich v jednom kuse vyžadovala řešení rébusů a hádanek. Ta se v tom vyloženě vyžívala.
"Šlo by to prosím ještě jednou ?" požádal.
"Beze všeho," odpovědělo stvoření a hádanku zopakovalo.
Eren si hádanku nechal zopakovat ještě dvakrát, aby si byl absolutně jistý, že ji umí nazpaměť.
"Nepatří to tam ni tam, to by mohlo znamenat třeba polokeř, nepatří ani mezi keře, ani mezi rostliny," štěbetala Čiřika.
"To má být vaše odpověď ?" ptalo se poťouchle stvoření.
"Ne, ještě ne, zatím nad tím jen uvažujeme," řekl kvapně Eren.
"Jeho původ není znám, co myslíš, Čiřiko, čí původ není znám ?"
"Třeba viroidů, nebo některých druhů zvířat, co my víme, například takový hrabáč," mlela Čiřika.
"Myslím, že ti nám nepomůže, a neměli bychom se spoléhat na to,že je to něco přírodního," podotklk Čiřičiným dedukcím Eren.
"Logicky to je něco přírodního, protože tohle je zkouška Země," stála si za svým Čiřika.
"Síla jeho paměť léčí," mumlal Eren," pak to bude nějáká léčivka, nějáká bylina. Čiřiko, která kytička působí na paměť?"
"Co třeba dobromysl? Nebo opium? To ne, to paměť neléčí," vyvrátla svou teorii.
"Takže jedna z možností dobromysl," shrnul si to.
Stvoření se potěšeně podrbalo spárem na šupinách u ocasu s hadími hlavami.
"Nenajdeš ho s jehličnáči, to znamená, že by to dobromysl být mohl," mudrovala Čiřika švihajíc ocáskem.
"Pár lalůčků však nepatří, to nám asi moc neřekne," zapřemýšlel Eren.
"Do skupiny s listnáči, Erene, to je ono, něco, co není ani listnaté ani jehličnaté," vykřikla Čiřika.
"No, třeba houba, houby nejsou ani listnaté, ani jehličnaté, ale pochybuji, že účinky lysohlávek jsou nějak prospěšné pro paměť," pochyboval Eren.
"A co jinan dvoulaločný, ten není ani listnatý ani jehličnatý, a jeho účinky jsou blahodárné pro paměť. Pak se neví, z jakých rostlin vznikl, protože je tak odlišný. Lalůčky ! Vždyť to je jasný ! Ale stejně je to ošklivá kytka," brebentila.
"Strom," opravil ji automaticky Eren.
"Tak strom," mávla packou reverka," nicméně má opravdu hnusné a zapáchající plody."
"Počkej, jak to můžeš vědět ?" zarazil se Eren.
"Kdysi jsem je zkoušela jíst, byly odporné," zamluvila Čiřika.
"Máte pro mne odpověď? " optalo se stvoření.
"Ano, odpověď zní : Jinan dvoulaločný," odpověděl sebejistě Eren.
Stvoření se na něj nasupeně podívalo, a pak jim uhlo z cesty.
"Jo!" vykřikla Čiřika "dokázali jsme to!"
Vydali se dál tunelem, až dospěli k místu, kde tunel končit, a tam ve stěně v úrovni ramen byl zasazen Amulet. Matně zářil v okolní tmě a blikal na Erena příjemným, hřejivým, zeleným světlem. Eren se zhluboka nadechl a podíval se na Čiřiku. Čiřika mu pohled oplatila. A pak se zhluboka nadechl a rychlým pohybem Amulet uchopil.
A....nic se nestalo. Zamrkal. Zamrkal podruhé. A nic.
Pověsil si zářící amulet na krk a schoval ho pod horní vrstvu oblečení. Ohlédl se po Čiřice a kývl na ni. Obezřetně se vydali na spáteční cestu a s každým zvukem se poplašeně rozhlíželi.
Za obezřetného rozhlížení dorazili až k prazvláštnímu tvorovi.
"Řekla jsem, že vás nechám projít tam, ale kdo tu mluvil o cestě zpátky ?" zasyčela nadmíru rozčíleně bytost těsně před tím, než se na ně vrhla.
Avšak dřív, než doskočila, se mezi ní a Erenem s Čiřikou objevilo obrovské majestátní tělo hnědo - zeleného draka.
"Ty už nikomu tady neublížíš,"zasyčela na ni velká dračice výhružně. "Vrať se do své domovské poloduševní roviny," dokončila a mávnutím mohutné zelené tlapy nechala v jednom okamžiku zmizet celou nestvůru, až po ní nezbylo nic než otisky v hlíně.
"Je čas, aby ses vrátil ke svým přátelům," řekla Porta dřív, než zmizela, a Erenovi se zatočila země pod nohama.

Tak kdo jste uhodl ?

Někdo mi řekl, že je to absolutně jednoduchá hádanka, ale zkuste během deseti minut v tramvaji vymyslet hádanku na půl hodiny, která by se rýmovala.
😄