Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Čarodějnice, víly a vlkodlaci

"....a pak jsem se objevil před tím lesem," dokončil své vyprávění Eren.
"Očividně v Chrámu země působí síla víc než v jiných. Byl jsi tam kratší dobu pro tebe a výrazně delší pro nás. Za těch pět dní jsme se dohodli, jak dál pokračovat. Musíme navštívit tři čarodějnice. Vím, kde žijí, ale popoletět si můžeme jen část cesty. Zbytek budeme muset pěšky," informovala je o situaci Aronel.
"Jak dlouho nám to zabere ?" zajímal se Romulus.
"Předpokládám, že do půlhodinky vyrazíme a let zabere tři hodiny, proč to chceš vědět ?" zjišťovala.
"Jen tak," mávl nad tím rukou Romulus.

-------
"Nezdá se vám, že je tu nějak moc ticho ?" zeptal se znepokojeně Eren. "Neslyším žádný zpěv ptáčků, a nevidím je skotačit v korunách stromů, ani v listí pod nimi."
"Něco tu nesedí," dala mu za pravdu Aronel rozhlížejíc se okolo sebe. "Opravdu je tu trochu moc ticho," zamračila se.
Vzduch prořízlo ostré zavytí a z lesa se na mýtinku, kde přistáli, vyřítila z příkrovu stromů smečka vlkodlaků.
"Pozor !" vykřikl Eren a shodil stranou Marine, takže se vyhli vlkodlakovi v letu. Aronel už tasila meče a pustila se do souboje se čtyřmi lidskými vlkodlaky naráz.
Přepadli je a dokonale zaskočili.
Jen co se ostatní vzpamatovali, přidali se k Aronel. Na rozdíl od ní a Romuluse hojně používali kouzla.
"Scarlet ! Za tebou !" zakřičela Marine, ale bylo pozdě. Vlkodlak ji ťal mečem do zad. Vzápětí ho zasáhl prudký proud vody.
Hned vzápětí jiný vlkodlak vážně zranil Romuluse. A to byla Aronelina poslední kapka. Zuřivě zařvala, až jí z očí málem vyletovaly blesky. Okolo ní se zvedl fialový kouř a zformoval se do symbolu přesýpacích hodin. Z jeho středu vystřelily stříbrné blesky, které zasáhly všechny nepřátele. Ti se jako na povel dali všichni na zběsilý úprk, až se jim prášilo za patami. Brzy po nich zbyla jen oblaka prachu a zvířeného listí. A z pozvolna mizejícího fialového kouře vyklopýtala vyčerpaná Aronel.
Nebyla natolik vyčerpaná, aby se neudržela na nohou, ale dostatečně na to, aby nemohla klít.
"Jak jsou na tom," zeptala se Aronel Erena, když se trochu vydýchala.
"Budou v pořádku, ale několik dní by se neměli hýbat," odpověděl zádumčivě.
"Budeme tu muset zůstat a počkat, až přivedou posily. A příští útok neustojíme," poznamenala Aronel chmurně.

Příští den si Aronel vzala stranou Themis. Nikdo netušil, co vymýšlejí, ale to po dvou dnech vyšlo najevo samo. Toho dne odpoledne přišly a sdělily jim, že je nutný přesun.
"Aronel, obávám se, že není možné Scarlet někam převést. Romulus už je na tom lépe, ale myslím, že ani on to nezvládne," namítl Eren.
"Myslím, že pokud zvládne několik metrů, bude to stačit. Konečně se nám s Themis podařilo spojit schopnosti. Dokážeme otevřít portál na dostatečně dlouho, abychom jím všichni prošli," oznámila a usmála se na Themis.
"Myslím, že to zvládnou" souhlasil pomalu Eren.
Všichni se sbalili a vybrali místo, na které se přesunou.
"Themis, jdeme na to," kývla na ni Aronel.
Themis sevřela pevně rty a přikývla. Pomalu se jejich schopnosti začaly mísit, až došlo k malé explozi. A ve středu se objevil temný portál.
Eren maličko zaváhal, ale pak se rozpohyboval a spolu s Marine jím pronesl Scarlet. Následoval je Lichtr s Airenem nesoucí Romuluse. Těsně před uzavřením portálu jím proskočily i Aronel s Themis.
"No vida, povedlo se," řekla spokojeně Themis.
"Kde vlastně jsme ?" zeptal se Romulus.
"Poblíž městečka Eniscorthy," odpověděla Aronel, v jejímž hlase se odráželo, že je duchem přítomna jinde.
"Aha," odpověděl Romulus a zavřel vyčerpaně oči.

Té noci byl klid, jen ševelení větru v korunách stromů a zurčení nedalekého potůčku narušovalo noční ticho, a sem tam přeběhl lesním podrostem noční živočich. Měsíc v úplňku jasně zářil na mýtinku, kde spalo několik bytostí. Jeho paprsky pronikaly i přes koruny stromů a tvořily v mechu a podrostu pod nimi neuvěřitelné magické obrazce. Půlnoc se blížila. Aronel věděla, že o půlnoci bude v  městečku troubit ponocný. Právě na úplňkovou noc spoléhala. O ní se na této louce zjevují květinové víly. Měla pro ně vzácný nektar ze vzdálených končin, a doufala, že by mohla získat něco málo informací, a pak, že by mohly uzdravit Romuluse a Scarlet.

Půlnocný zatroubil. Ale nebyl moc přesný. Přesné byly víly, které se zjevily za několik málo minut. Malé vílinky jasně zářily v okolní tmě, a nastavovaly své malé tvářičky úplňkovemu měsíci. Třpytivá, barevná křidýlka se třepotala a spadával z nich jemný, lesklý prach. Louka najednou vířila kombinací barev všech typů a celý prostor byl naplněn jemným štěbetáním. Aronel se cítila velice příjemně a uvolněně. Dobrá nálada víl, které tak dlouho čekaly, až se zase podívají na měsíc v úplňku, se přenesl i na ni.
Vzpomněla si, co vlastně chtěla udělat, a otevřela krabičku obsahující vzácný nektar.
Náhle se štěbetání víl změnilo. Do bezstarostného, radostiplného tlachání se čím dál více začalo ozývat:
"Co to je?"
"Co to tu tak pěkně voní?"
"Co to cítím?"
"Odkud jde ta vůně?"
K Aronel přiletěla jedna víla, která jako první detekovala zdroj.
"Dáš ?" zeptala se.
"Nabídni si," pobídla ji Aronel a sledovala, jak si víla nabírá pár kapek do drobných ručiček a nechává je sklouznout krkem až do bříška. Zelenofialová křidélka jí jasně zazářila a ona zavolala:
"Hej, holky, tohle byste měly ochutnat!" a v tu chvíli se u Aronel strhla velká tlačenice. Každá víla se jí zeptala, každá víla se napila, a každé jasně zazářila křídla.
"Chtěla bys od nás něco?" zeptala se jí víla, která se napila první.
"Mám dva přátele, kteří byli zraněni vlkodlaky," řekla Aronel a zadívala se na malou vílu.
"Kdybyste se na ně mohly podívat, jestli by je nešlo uzdravit, byla bych vám velice vděčná," usmála se.
Víla přikývla a zavolala na své kamarádky. Ty se zformovaly do složitého obrazce nad Romulusem a Scarlet, kteří spali. Pak začali rychle mávat křídly, až se z nich začalo sypat více a více magického prachu. Poté začaly organizovaně přeskupovat obrazec. Ještě několikrát ho přeskupily, a Aronel si všimla, že se seskupují podle barev. Poslední obrazec bylo několik rychle do kola se v různých směrech točících kruhů různých barev. Byla to nevšední podívaná. Pak se víly naráz zastavily, otřepaly si křidýlka a znovu se pustily do nadšeného, neuspořádaného poletovaní nad loukou.
"Už by měli být v pořádku," řekla jí víla.
"Děkuji ti," usmála se Aronel, "měla bych ještě jednu otázku. Jak je možné, že nás vlkodlaci vždycky najdou?"
"Máte mezi sebou špeha. Když jsme je léčily, z jednoho z nich jsme cítily nekalé úmysly, ale bylo to zvláštní. Hodně zvláštní, jako by to s ním souviselo jen z části, ale souviselo," dořekla víla.
"Děkuji ti," řekla Aronel