Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Romulus a vlkodlaci

Aronel věděla, že tu někde Romulus je. Cítila to. Šla po jeho stopě už nějakou tu chvilku. Zřejmě když zaútočili tak spolu s ostatními utekl do lesa.
Aronel dorazila na loučku obklopenou stromy a tam, uprostřed stál a díval se na ni.
"Ale, taks přeci přišla," potměšile se usmál.
"Ano, abych ti zapíchla nůž mezi oči," zavrčela Aronel a vrhla se po něm.
"Tos neměla dělat, drahoušku," ušklíbnul se. Z temného lesa okolo nich vyrazili schovávající se vlkodlaci a po urputném boji přehodili přes zuřící Aronel zlatavou síť. Aronel se ji pokusila přeřezat, ale nešlo to. Zkusila se jí zbavit a začala se v ní kroutit a svíjet, panikařila čím dál tím víc. Začala si uvědomovat, že to byla past, do které ji nalákali. Čím víc sebou házela, tím víc v ní byla zamotaná.
"Být tebou, tak sebou přestanu házet, nijak si tím nepomůžeš," ozval se pobaveně Romulus. Aronel si naštvaně odfrkla, ale házet sebou přestala.
"Tak, teď když ses uklidnila, můžeš začít sundavat své šperky."
"Ne," odpověděla rázně.
"Vtom případě, drahoušku, zůstaneš v té síti. Zůstaneš v ní, dokud se nerozhodneš mi je dát," s těmi slovy zvedl Aronel zamotanou do sítě s jemnýmy oky a přehodil si ji přes rameno. Aronel se zase začala vzpírat, ale Romulus ji uklidnil jednou ranou do hlavy. Zatmělo se jí před očima, ale vědomí neztratila.
"Pokud budeš zlobit, bude to velice nepříjemné, pochopilas?" řekl a s pocitem vítězství se vydal do lesa se smečkou vlkodlaků za sebou.

Po půl hodině došli k místu, kde byli přivázaní u stromů koně. "Ne," vydechla Aronel. "Ne ne ne ne ne ne ne."
"Ale ano, Aronel. Pojedeme na koních. Pěšky je to moc pomalé," popíchl ji škodolibě.
Aronel se zase začala cukat a Romulus ji znovu udeřil. Pak ji přehodil přes hrušku sedla svého koně jako pytel brambor a vyhoupl se za ni do sedla. Pobídl koně a smečka se rozjela v těsném závěsu za ním.
Aronel, zelená v obličeji, tichounce zasténala. Romulus věděl, že z jízdy na koni se jí dělá špatně. O chvíli později začala vydávat dávivé zvuky a Romulus, kterému došlo k čemu směřují, ji rychle praštil do hlavy a otočil ji stranou od sebe, takže zvratky skončily na nebohém koni. Část z nich se ovšem uchytila Aronel v obličeji, kvůli síti. Aronel začala kašlat a dávit znovu a znovu. Když k poledni zastavili, aby si odpočali, jen slabě zaznamenala, že ji sundali z koně a i se sítí přivázali ke stromu, pak vyčerpaně usla. Vzbudil ji za pár hodin Romulus.
"Tak už jsi ochotná spolupracovat ?" zeptal se.
Aronel, která spatřovala možnost úniku v tom, že budou muset povolit tu síť, přikývla. Přišlo několik vlkodlaků a zručně udělali ze sítě, obmotané okolo Aronel, nízký stan. "Do tohohle se převleč," pobídl jí Romulus a pod sítí jí podsunul oblečení. Aronel cítila, že má prohráno, ale zbraně odevzdat nechtěla.
"Děláš si legraci?!" vyjela na něj.
"Drahoušku, máš pocit, že máš na výběr? Navíc tvé oblečení nepříjemně zapáchá," škodolibě jí připomněl.
"Neudělám to tady před všemi," odporovala Aronel vypadajíc hodně přesvědčeně. Romulus si hraně povzdechl a bylo na něm vidět, že s tímhle počítal. Kývl na jednoho vlkodlaka a ten vytáhl dvě deky a přehodil je přes síťový stan tak, že bylo vidět jen vrchem.
"Tak, teď to můžeš udělat jen přede mnou," dal jí jinou možnost.
Aronel měla strašně stísněný pocit. Dokud síť nebyla přikrytá dekou a pronikalo jí světlo, nepůsobila tak.... uzavřeně. Teď měla pocit, že i ona sama je strašně malinká. Vzdala se a rozhodla se udělat, co po ní chtěl. Bylo jí jasné, že jinak by ji nechal jet zase v síti. Stejně si ale neodpustila jedno slovo, kterým ho počastovala. "Úchyle."
Převlékla se a podala mu své věci, jak chtěl. On ji celou dobu sledoval a komandoval větami druhu. "Ten nůž si do boty nestrkej," nebo " Být tebou tak vyndám ten prstýnek z pusy, či "Náušnice rozhodně taky, drahoušku." Přes jeho ostražitost se Aronel podařilo ulít si jen jeden malý nožík do boty. Když byl Romulus spokojený s množstvím odstraněných zbraní všechno převzal a přesunul do tašky. Pak vlkodlaci uvolnili síť a Aronel, která se v tu chvíli pokusila utéct, Romulus drsně přirazil obličejem k zemi, popadl ji za ruce a pevně jí je svázal za zády až přidušeně vykřikla. Potom ji popadl a dotáhl ke stromu, ke kterému ji připoutal. "Takhle ne, drahoušku, tak takhle to nejde," řekl a vrazil jí facku. S doznívající bolestí si uvědomila, že na jeho poměry to moc nebylo. Jen zasténala bolestí, protože to s ní nepříjemně škublo v poutech.
Vlkodlaci začali večeřet a připravovat se na další cestu. Romulus přešel k Aronel, aby ji donutil něco sníst. "Být tebou, tak si něco dám, dokud máš možnost. Až budeš v cele, moc jídla pravděpodobně nedostaneš," řekl a nabral na lžíci trochu masa a přiblížil ho Aronel k puse.
"Nemám hlad," zamítla ho Aronel. "Stále mi není dobře z té jízdy na koni."
"Jak je libo, ale budeš mít hlad," řekl Romulus a otočil se, že půjde pryč. Pak se vrátil s vodou a donutil Aronel, aby se napila. Ostatní vlkodlaci z toho měli náramnou podívanou, protože Aronel se rozhodla nic si od něj nevzít. Romulus, stejně tvrdohlavý jako ona, se na druhou stranu rozhodl, že ji donutí se napít, takže došlo k malé vodní bitvě, ve které ji málem utopil.
Vlkodlaci se rozhodli pokračovat v cestě. Romulus popadl Aronel za paži a zvedl ji. Byla oproti němu malinká. On byl vysoký téměř metr devadestát pět, zatímco Aronel měla stěží metr šedesát. Dotáhl ji ke koni a i když se snažila bránit, moc se jí to nedařilo. Přes všechny její protesty ji vysadil do sedla a vyhoupl se za ni. Vydal povel k odjezdu a Aronel, které už zase bylo špatně, se schoulila a doufala, že kdyby padala, tak ji zachytí. Ani jí nerozvázal ruce, aby se mohla držet. Když se něčeho držela, bylo jí o malinko lépe. Romulus měl v rukou otěže, ale Aronel přidržoval pažemi, přitom se k němu tiskla a bylo poznat, že jednak je jí špatně a druhak se bojí. Romulus si uvědomil, jak je Aronel roztomilá, když se bojí, on ji v podstatě znal jen když se na něj mračila, nadávala mu, nebo ho ignorovala. Teď se k němu zoufale tiskla se zavřenýma očima a on ji přidržoval na koni. Pak mu došlo, že ke svému chování měla mnoho důvodů. Jednou rukou pustil otěže a Aronel objal. Aronel něco slabě zamumlala a víc se k němu přitiskla. Legračně na koni nadskakovala, zřejmě nebyla schopná se přizpůsobit jeho kroku.
Po půlnoci sesedli z koní. Aronel jen něco zamumlala a začala se sesouvat z koně. Romulus ji zachytil a přehodil si ji přes rameno. Aronel se ani nebránila a splihle visela z jeho ramene.
Dali se do pochodu a zanedlouho dorazili ke zvláštnímu místu. Byli tu v kruhu rozmístěny kameny. Jeden vlkodlak přikročil k největšímu kamenu, říznul se do dlaně a potřel krví kámen. Romulus postavil už se cukající, slabou Aronel na zem a pevně ji držel za paži. Aronel byla slabá a dělalo jí problém vůbec stát, ale přesto se nevzdávala a snažila se mu vyškubnout, ač jí marnost jejího počínání musela být od začátku zřejmá. Romulus mírně zesílil stisk a jemně s Aronel zatřásl. To nezvládla a nohy se pod ní podlomily. Romulus ji držel, takže nespadla, vytáhl jí zpátky do stoje a držel jí, kdyby znovu upadla.
Ze země mezi kameny  se zvedl skalní masiv, ve kterém zela jeskyně, jako temná černá díra, vchod do sídla vlkodlaků. Romulus Aronel pobídl, ale jí se nechtělo, snažila se brzdit, jen aby nemusela dovnitř. Nakonec se rozhodl, že mu to za to strkání nestojí a prostě jí dovnitř dovlekl. Jakmile se dveře zavřely, Aronel se přestala bránit, ale taky nešla dál. Romulus ji napůl táhl a napůl vlekl chodbou. Čas od času zkusila udělat krok, ale nohy se jí vždy podlomily.
Prošli rozlehlým prostorem podzemních chodeb, až dorazili k velkým dveřím. Ty se otevřely a vlkodlaci vedoucí Aronel vešli a uklonili se svému vůdci.
"Alfo, mise byla úspěšná, zajali jsme ji," řekl se skloněnou hlavou Romulus.
"Výborně, synu," odpověděl prošedivělý vlkodlak na trůnu na druhé straně místnosti. Aronel nebyl sympatický ani teď, ani před necelými čtyřmi lety, kdy ji zajali prvně.
"Vskočila do pasti přesně tak, jak jsem očekával, otče, šla za mnou a chytla se," spokojeně se usmál, když přiznal, že měl pravdu.
"Element temnoty předpokládám dostali?" otázal se vypočítavě prošedivělý.
"Ano, otče," mírně se zachvěl Romulus.
"S tím se počítalo, hlavní je, že máme ji, ona to celé vede, ona má všechny zkušenosti a informace, a nakonec, pro ni si sem přijdou," prohlásil ledovým, výsměšným hlasem.
"Pokud to tu najdou, otče,"odvětil nejistě Romulus.
"Ach ano, myslím, že jim možná trochu pomůžeme," přivřel při té představě oči starý vlkodlak.
"Dobrá, otče, máme ji odvést do cely?" zeptal se Romulus, tušící předem odpověď.
"Myslím, že tak daleko to nebude nutné, za tvé nepřítomnosti jsme upravili tvůj pokoj," tentokrát jeho hlas téměř vrněl škodolibým potěšením.
Aronel začínala tušit, o co jde a vůbec se jí to nelíbilo. Podle Romulusova pohledu ani on to neočekával, ale narozdíl od ní s tím byl spokojený.
"Můžete jít," propustil je Alfa.
Romulus se otočil a spolu s ostatními vlkodlaky vyšel ze síně, Aronel táhnoucí s sebou.
Ani nestíhala sledovat, kudy jdou. Došli k pevným dubovým dveřím vyztuženým železem, s velkým zámkem. Aronel tyto dveře znala. Za nimi byl Romulusův pokoj. Před tři a půl rokem ji tam držel, nejprve byla v celách, kde z ní mučením vytahávali informace dozorci, pak ji přestěhovali k němu do pokoje. Pokud v celách zažívala hrůzu, nevěděla, co zažívala v jeho pokoji. Měla v podstatě mentalitu do té doby šťastného, o světě nic netušícího dítěte. Měla o rok starší sestru, rodiče kouzelníky a učila se s čarodějnicemi. Pak ji z jejího poklidného života vytrhla smečka vlkodlaků, která ji týrala, aby zjistila, kde je Aetasův chrám, poslední stojící Chrám draků. Když to od ní po čtvrt roce zjistili, chrám vypálili a její rodinu povraždili. V té době byla zoufalá a napůl šílená. Nějakým zázrakem se jí povedlo ve svém šílenství utéct, ale doma nenašla nic než mrtvá těla a trosky. Tehdy se rozhodla, co dál. Vydala se na cestu, shromažďovala vědomosti a vylepšovala schopnosti. Protože byla poslední z její rodiny, stala se dědičkou elementu. Nová síla jí pomohla k příčetnosti, ale bylo to vše, co mohla před jejími šesnáctými narozeninami udělat. Síla a Horus.
Romulus otevřel dveře a zavedl Aronel dovnitř. Sbírka bolest působících nástrojů se od té doby rozrostla, jinak tu zas tak moc změn neviděla. Velká postel stojící nalevo od dveří, rozlehlý krb na otevřený oheň v pravé stěně, s vesele plápolajícími plamínky, za postelí koberec dva krát dva metry a řetěz zapuštěný do země. Vzadu v místnosti se ještě rýsoval pracovní stůl.
"Vidím, že za těch šest měsíců tu uklízeli," okomentoval to Romulus a dovedl Aronel ke koberci, kde ji donutil si sednout a připoutal jí obojek na řetězu ke krku.
"Tys tu šest měsíců nebyl?"
"Byl jsem vyhnanec, ale dostal jsem druhou šanci, za to, že dostanu tebe."
"Takže to vlastně celé byla past na mě?" zeptala se zamračeně Aronel
"Přesně tak, a tys do ní skočila po hlavě," ujistil ji v její domněnce.
Aronel se zamračila ještě víc a začala tahat za obojek. Romulus, který si mezitím sedl a postel, si toho všiml, zvedl se a přistoupil k ní.
"Aronel, nech toho," řekl mírně.
Počastovala ho nerudným pohledem a škubala za obojek dál. Velice rychle se k ní natáhl a chytil ji za obě ruce, škubl s nima a držel je tak, aby je měla natažené. Bránila se, ale obojek jí v tom překážel a Romulus jí stále držel za ruce, které se mu snažila vykroutit.
"Aronel, pokud nebudeš dělat, co ti řeknu, budu tě muset potrestat, a to se mi nijak zvlášť nechce, chápeš?" upozornil a kývl směrem ke sbírce bičů, nožů a podobných věcí. První, co Aronel napadlo bylo, že se hodně změnil. Dříve by si nenechal ujít možnost ublížit jí. Druhé, co ji napadlo bylo, že stále drží její ruce. Třetí, co se jí připomělo bylo, že absolutně přestala vzdorovat. Romulus si toho povšiml a usmál se, pak se posadil vedle ní a objal ji. Aronel trochu neslovně protestovala, ale vrhl po ní jeden pohled a uklidnila se.  Pak ji začal osahávat. To už se Aronel začala škubat a měla zase takový ten pro něj dobře známý nepříčetný a naštvaný lesk v oku a výraz na tváři. Nechal toho, jen ji objal, ale ani to si nechtěla nechat líbit a šílený lesk v oku byl čím dál patrnější. Nechal ji proto na podlaze samotnou a začal se připravovat ke spánku. Aronel se schoulila na koberci a také se pokusila usnout.

Romulus se probudil a v pokoji vládla tma. Býval by ještě usnul, ale zaslechl zvláštní zvuk. Zněl skoro jako drkotání zubů. Odkryl lampu ze svítiplazů a pokoj prozářilo jasné světlo. Oheň v krbu už dávno vyhasl a proto v místnosti byla opravdu zima. Hledal odkud zvuk vychází a pohled mu utkvěl na Aronel. Jak mohl zapomenout dát jí pokrývku! Aronel se třásla na zemi odkud ho pozorovala. Romulus sáhl do skříně z tmavého dřeva stojící hned vedle ohniště a vytáhl teplou, huňatou deku. Chystal se jí dát Aronel, ale pak ho něco napadlo.
"Aronel, chceš deku ?"
Neodpověděla, je se na něj dívala a přemýšlela, kam to povede. I když byla zmrzlá na kost, nehodlala poskakovat, jak pískne.
"Jestli ji chceš, stačí poprosit," navrhoval jí Romulus. Aronel neodpověděla. Nehodlala se snížit k tomu, aby se ho o něco doprošovala. Romulus se na ní chvilku díval, pak si povzdechl a k Aronelinu úžasu k ní s dekou přistoupil a zabalil ji do ní. Pak došel ke krbu a zapálil oheň. Vrhnul bokem pohled po Aronel modré v obličeji, trochu se přioblékl a vyšel ven z pokoje. Zanedlouho se vrátil a nesl kouřící hrnek horké čokolády. Došel až k Aronel, která hrnek sledovala kamkoliv se hnul.
Romulus k Aronel došel a podal jí hrnek s čokoládou. Ta si ho roztřesenou rukou převzala a Romulus využil toho, že pustila deku a sedl si k ní, objal ji a přitáhl deku blíž, aby tam nešla zima. Aronel byla strašně studená. Přitiskl se k ní a vypadalo to, že se ani nehodlá bránit, protože hřál. Stiskla jen mezi dlaněmi hrnek s čokoládou a usrkla si z ní. Tělem jí prošel pocit tepla a pohody a zachvilku už dřímala. Romulus, stále ji objímající se opatrně zvedl, odemknul řetěz a přenesl ji k sobě do postele, kde ji uložil a lehl si vedle ní.