Elementarie Sedmi draků - přítomnost

První den

Aronel se probudila. Ležela v posteli vedle něj a ani zamák se jí to nelíbilo. Nepamatovala si moc z toho co se v noci událo, pamatovala si deku, objetí a horkou čokoládu. A vše z toho jí bylo odporné. No možná kromě té čokolády, ta byla dobrá. Romulus vedle ní se zavrtěl a otevřel oči.
"Dobré ráno," usmál se na ni.
"Jak víš, že je ráno ?" otázala se bez emocí Aronel.
"Protože je prostě ráno tak se s tím smiř," řekl nepřívětivě a začal se převlékat. Aronel se rychle podívala jinam a pohled jí padl na těžké dubové dveře.
"Ani na to nemysli, chodí tam spousta stráží," varoval ji Romulus. Jakmile však došel ke dveřím a otevřel je, Aronel vystartovala a pokusila se utéct, bylo jí jasné, že až odejde, dveře zamkne. Romulus čekal, že něco takového udělá a tak jí zastopil cestu a chňapnul po ní dřív, než stihla vyběhnout ven. Pak ji přirazil ke zdi a důrazně s ní zatřásl. Když se nebránila, dovlekl ji ke koberci a připoutal řetězem. Neodolal tomu a pohladil ji po vlasech. Ohnala se po něm a zavrčela.
"A teď tu pěkně zůstaň a nezlob, ano?" Aronel jen znovu naštvaně zavrčela a vrhla po něm nenávistný pohled. Romulus došel ke dveřím, otevřel je, vyšel ven a poté, co je zavřel, byl slyšet zvuk zamykání. Aronel osaměla zamčená v místnosti. Nenáviděla, když byla někde zavřená. Měla ráda velké prostory, lesy, louky, skály, ale rozhodně ne tohle. S povzdechem se sesunula na koberec a zkusila si ještě jednou prohlédnout obojek. Byl z kůže vyztužené nějákým ohebným kovem, ale rozhodně nevypadal, že by z něj šlo snadno uniknout.
Za chvíli se vrátil Romulus. Nesl tác, na kterém byly dvě misky s bílým jogurtem a jedna mistička s čokoládovo oříškovou směsí. Podal Aronel jednu misku a sám si vzal druhou. Aronel na ni nedůvěřivě zírala, ale měla hlad z dvoudenní hladovky a tak zírání nevydrželo nadlouho.
Romulus si mezitím nabral velkou porci čokolády a vmíchal si ji do jogurtu. Pak ho něco napadlo.
"Nechceš taky, Aronel?" Aronel se na něj podívala a přemýšlela, na co myslí. On se na ni jen usmál a řekl
"Stačí jen poprosit." Aronel se na něj chvíli dívala, tak to Romulus už skoro vzdal a vrátil se ke své snídani, když ho Aronel velice překvapila.
"Prosím," poprosila tiše, jako by zkoušela, co se stane. Ohlédl se na ni, jestli se mu to nezdálo.
"A o co prosíš, Aronel ?" zeptal se jí s úsměvem. Nesmírně ho bavilo ji provokovat, a teď to bylo dokonce i bezpečné, dokud byla na řetězu.
Aronel zaskřípala zuby a odpověděla.
"Mohla bych prosím do jogurtu trochu čokolády?" zeptala se naštvaně.
"Ovšem že ano, není nutné se rozčilovat, že?" a přihodil jí do jogurtu třetinu mističky s čokoládou. Aronel jogurt bleskově snědla, aby si to nerozmyslel, a Romulus potom odnesl misky na tácu zase pryč. Když se vrátil, sedl si k Aronel na koberec naproti ní a díval se na ni. Nesmírně ji to vytáčelo a on to věděl. Proto se vůbec nedivil, když se po něm ohnala rukou. On ji za tu ruku však chytil a posunul se blíž k ní. Pak ji objal, ale nelíbilo se jí to, cukala se mu v náruči. Nepokusila se mu nijak ublížit, což bral v její výchově jako důležitý bod, ale vzpírala se a očividně jí objetí nebylo po chuti.
"Ale, Aronel," zamumlal jí do ucha, "přestaň sebou tak cukat," a objal ji ještě pevněji, nohama držel ty její a bránil jí v urputném pohybu. Aronel se rozzuřila do nepříčetna a pokusila se mlátit. Povedlo se jí vysmeknout ruku a vší silou ho loktem praštit do obličeje. Bývala by pokračovala ještě s pár dalšími ranami, kromě těch tří, co stihla ještě poté, ale zatmělo se jí před očima, když ji Romulus praštil do hlavy. Omdlela.
Probrala se, ale měla málo místa pro pohyb. Ležela na podlaze na břiše, připoutaná za kotníky, nad koleny, okolo pasu, nad lokty a za zápěstí. Jen stěží mohla zvednout hlavu. Rozhlédla se a první, co uviděla byl Romulus u své sbírky, s velkým monoklem na oku. Usmála se, ten mu udělala sama. Všiml si, že se probrala a všiml si, že se usmívá.
"Být tebou, tak se moc nesměju," podotkl naštvaně a přikročil k ní. Aronel se cukla, ale k ničemu to nevedlo. Romulus k ní došel, nožem jí rozřízl košili na zádech a chvíli hladil a zkoumal jizvy, které jí nadělal před třemi lety. Pak vzal bič a praštil. Aronel zařvala leknutím a zavřela oči. A znovu. A znovu. A znovu. Víckrát už nezařvala, nehodlala mu dopřát to potěšení.
Aronel byla překvapená, že u deseti ran skončil. Zřejmě něco plánuje něco ještě horšího, napadlo ji. A opravdu. Když odložil bič, přešel k ní, klekl si nad ni, vzal její bradu něžně do ruky, pootočil jí hlavu a políbil ji. Byla vyčerpaná a ztrácela krev, ale kousnout do jazyka se ho nepokusila. Už jí to přes mlžný závoj bolesti zastírající její mysl ani nenapadlo. Prostě tam ležela a nechala ho, ať si s, ní dělá co chce. Jakmile ji políbil, už s tím nebyl spokojený a vklouzl jí pod roztrhanou košili. A právě v tomto momentu Aronel šťastně omdlela. Romulus zaklel a zavola lékařku, aby jí obvázala záda.
Když se Aronel probrala znovu, ležela na koberci a motala se jí hlava. Nepřipoutal ji řetězem a tak se zvedla na prudce motající se svět a po dvou krocích skončila v bezvědomí zase na zemi.
Když se probrala poté, už byla připoutaná a u ní seděl Romulus.
"Koukal jsem, že ses vydala na výlet," komentoval, co se stalo.
"To v tomto stavu není moc chytré, víš?" pokračoval. Aronel jen něco zachrčela.
"Asi jsem ti nerozuměl, mohla bys mi to zopakovat?" naklonil se provokativně blíž k ní.
"Abys s těma svejma dobrejma radama táhnul někam," zavrčela Aronel o něco hlasitěji.
"Jsi si jistá, že to bylo tohle ? Měl jsem pocit, že to bylo výrazně kratší a začínalo to na I."
Vrhla po něm vzteklý pohled a zavřela oči. On ji hladil po vlasech a přála si, aby buďto přestal, nebo aby znovu omdlela. Hrál si s jejími vlasy a zaplétal v nich malé copánky, čas od času ji pohladil po tváři a ona podrážděně zavrčela. Jen se tomu smál a pošťuchoval ji.
Pak významně začichal.
"Zdá se mi, že bys potřebovala vykoupat," oznámil jí.
"Nepovídej,"zavrčela.
Romulus vstal a odešel. Aronel tento čas využila k tomu, aby si vztekle rozpletla copánky, přičemž si spoustu vlasů vyškubala. Romulus se vrátil a viděl vytrhané vlasy. Pozvedl obočí, ale nekomentoval to.
Došel k Aronel, odemkl řetěz a zvedl ji ze země. Dovedl ji ke dveřím, ale ani na chvíli nepustil její paži. Aronel sykla bolestí, protože ji držel opravdu pevně. Romulus sevření trochu povolil, ale jakmile sebou cukla, zase ji pevně stiskl. Vedl ji chodbami, až ji dovedl do místnosti, ve které bylo příšeří vyráběné podivnými světélkujícími zelenými organismy. Jeskyně nebyla velká, ale dno se svažovalo dolů a ústil do ní horký pramen.
"Svékni se," vyzval Romulus Aronel.
"Ne," zamítla to.
"Ale ano, šup," řekl nekompromisně.
"Ne, neudělám to," prohlásila pevně.
"Mám ti s tím pomoci ?" zvedl Romulus hlas.
"Ne, ne a ne," snažila se mu Aronel vyškubnout.
Jednoduše jí hodil do vody celou i s oblečením. Aronel to nečekala a nečekala že jí dohodí tak daleko do hluboké vody a začala se plácat. Jak to Romulus viděl, nemohl se přestat smát a skočil za ní. Pak se potopil a v nestřeženém okamžiku jí stáhl kalhoty a odhodil je na břeh.
"Ty bídáku," zakřičela na něj Aronel a vrhla se pod vodu a oplatila mu to. Romulus se smál a ve správnou chvíli z ní strhnul košili. Aronel rozzuřená tím, že se mu to povedlo mu ji strhla taky a začalo velké cákání zvané Velká vodní bitva. Ta skončila ve chvíli, kdy Romulus objevil u Aronel v botě nožík. Zamračil se na ni a lezl z vody ven s nožem v ruce. Až v tuhle chvíli Aronel došlo, že na sobě má jen spodní prádlo.
"Pojď ven, Aronel," kývl na ni.
Aronel se vůbec z vody nechtělo, když si uvědomila, jak málo toho na sobě má.
"Řekl jsem, pojď ven, tak sebou hoď," zařval Romulus a když se na něj Aronel podívala, radši se pustila do neochotného pohybu ven z vody. Romulus odložil nůž na kámen a počkal, až k němu Aronel dojde. Pak ji chytil, povalil na zem a začal líbat a osahávat. Když se jí ale zahleděl do očí, přestal. Uviděl v nich takovou dávku nenávisti a odporu, že začal litovat toho, co chtěl udělat.
"Promiň," vzdechnul a posadil se. Aronel si začala zapínat vodou nacucanou podprsenku, kterou jí rozepl.
"Počkej," zarazil jí a položil svojí ruku na tu její. Vrhla po něm nerudný pohled plný opovržení a nenávisti.
"Ne, vážně, teď se ti nechystám nic provést," ujistil ji a sáhnul na kámen, kam pro ni přichystal jednoduché šaty a spodní prádlo a podal jí to. Aronel si to nedůvěřivě vzala a řekla "Buď tak laskav a otoč se." Romulus se podle jejího přání otočil ale hned se otčil zase zpátky, protože jak čekal, Aronel sebrala nůž a pokusila se ho zabodnout do něj. Chytil ji za zápěstí a přesměroval nůž tak, že narazil do podlahy. Aronel vykřikla překvapením a nůž upustila.
"Tak takhle ne, takhle by to nešlo, Aronel," zamračil se Romulus.
"Teď se koukej převlíknout a nic k tomu nechci slyšet, rozumíš?" vrhnul po ní vzteklá slova a pohled, který mu upřeně oplácela.
Romuluse napadlo, že se hodně změnila. Dřív se naprosto snadno nechala zastrašit, sklápěla pohled před kýmkoli a uhýbala před každým. Jediné, co se z ní nedalo dostat, bylo umístění chrámu. Zkoušel z ní pro zábavu tahat její osobní informace, co ráda jí a podobné, a tehdy to šlo mnohem snáz. Tahle Aronel je někdo jiný než tamta, došlo mu.
Nakonec se podvolila.
"No proto," řekl a usmál se.
Aronel se začala převlékat a cítila na sobě celou dobu jeho zálibný pohled. Věděla, že bylo divné, že ji nechal. Před čtyřmi lety by si takovou situaci nenechal ujít. Nenechal si ujít takové příležitosti.
Převlékla se a zamračeně pozorovala výstřih a délku šatů, které jí dal.
"No no, nemrač se, ty šaty ti sluší, Ar," řekl a popadl ji za ruku. Pak ji znovu táhl chodbami až dorazili ke dveřím jeho pokoje. Tam se mu Aronel pokusila vyškubnout, ale bez úspěchu. Dotáhl ji ke koberci a připoutal.

Aronel zamračeně seděla v tureckém sedu a pozorovala ho. Romulus ji sledoval ze své postele. Pak v náhlém návalu inspirace co dělat vstal a sedl si za ni. Aronel se zamračila ještě víc, ale nic nepodnikla. Romulus z kapsy vytáhl dvě gumičky, navlékl si je na ruku a začal jí plést dva copánky. Aronel seděla a zkoušela pohledem vraždit pavouka v rohu místnosti. Když Romulus s jejími mokrými vlasy
skončil, vypadala Aronel, že někoho zabije, až se jí dostane pod ruku. Někoho určitého. Romulus moc dobře věděl, že na své vlasy je háklivá a nemá ráda, i když na ně někdo jen upozorňuje. Proto ji po nich ještě pohladil, naklonil se k ní a zašeptal "Dobrou, Aronel."