Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Rozpolcení

"Aronel, co se děje ?" ptal se Romulus. Aronel to začínalo lézt na nervy. Ptal se často a to ji nesmírně vytáčelo. Navíc se vrátil ke svému povýšeneckému tónu, který ji tak rozčiloval. Druhá věc bylo jeho fňukání. Ač se většinu času choval nadřazeně a povýšeně, byly chvíle, kdy fňukal jako malé dítě. Přesněji pokaždé, když se snažil někoho přesvědčit, aby mu sundal šátek a skončilo to neúspěchem. Když zjistil, že mu šátek nikdo nesundá, sem tam dostal záchvat vzteku, po němž následovala vyčerpanost a odevzdanost osudu. Aronel to se smíšenými emocemi sledovala. Věděla, že už jen kvůli zbytku skupiny to musí být, a nenáviděla sebe i jeho, že je špehem. Svou krutostí k němu se snažila zamaskovat bolest, kterou cítila. Už si přestal hrát na hodného a přítulného vlčka, nechal vyjít na povrch vše, co skrýval, všechny emoce v něm vířily, nic už nemírnil, ani se o to nesnažil.
Když mu sondovala mysl, musela udělat nějakou chybu. Zjevně podcenila jeho sebestřednost. Tím, že myslel jen na sebe, se mu podařilo zmást ji i její kouzlo.
Nebyla toho názoru, že je rozumné vláčet ho s sebou. Musela učinit zásadní rozhodnutí. Ostatní s tím už zpravila, počítali s tím.
Aronel kývla na všechny a ti začali balit. Ona sbalila Romulusovy věci a položila je několik metrů od něj.
Romulus sebou začal škubat, ale po poslední ráně, která mu přistála na čele, se neodvažoval zeptat, co se děje. Aronel si před něj klekla a jemně ho oslovila :
"Romulusi?"
Oslovený sebou prudce zazmítal a pokusil se zjistit, kde se Aronel nachází. Vyděšeně sebou hodil, když se dotkla jeho čela a začal sebou cukat.
"Aronel, cco máš v plánu teď? Nech toho, nelíbí se mi to, není mi to příjemné, co mi chceš provést tentokrát ?" začal vyšilovat.
"Uklidni se," schladila ho Aronel. Pak mu jediným rychlým pohybem strhla šátek. Romulus zařval bolestí a zavřel oči. Schoulil se do klubíčka jak jen to bylo možné a sténal bolestí, jak si oči znovu přivykaly dennímu světlu. Aronel to pozorovala se smíšenými pocity. Jakmile se rozkoukal, zatvářil se nesmírně šťastně a usmál se na Aronel.
"Nevíš, jak krásné je tě zase vidět," usmál se na ni,"nevíš jak krásné je vidět zase celý svět a mít jistotu, že v něm nejsem sám",zatvářil se ještě šťastněnji.
Aronel mu vrazila facku a vstala: "Pitomče!"
Už si chtěl postesknout a zeptat se, za co to bylo, když si vzpomněl na minulost. Vzpomněl si na dobu, kdy ji držel. Vzpomněl si, jak ji tehdy několik týdnů držel se zalepenýma očima a mučil psychicky. Jeho metody spočívaly v obcházení oslepené, spoutané, malé Aronel, a sem tam šlehl bičem. Občas šlehl Aronel, ale většinou práskl jen do vzduchu. Tohle mučení bylo mnohem účinnější než kdyby ji bičem jednoduše zbil. Aronel navíc nechal nevidoucí několik týdnů v kuse. Postupně přecházel na jiné metody mučení. Když jí poté oči slepené hustou, odpornou kaší rozlepoval, málem oslepla trvale. Otřásl se, když si na ty časy vzpomněl. Léčitel dokázal její oči zachránit, ale upozornil ho, že jí jeho metody narušily psychiku i fyzický mozek. Nijak se to vážně neprojevovalo alespoň ze začatku. Aronel se v tu dobu změnila. Týden na to od ní získal informaci, když dostala svůj záchvat bolesti z narušeného nervového centra. Romulus jí tehdy zbaběle slíbil, že když mu dá informaci, zbaví jí její bolesti navždy. Předem však věděl, že něco tak bezbranného, ubohého a dříve laskavého a milého, jako Aronel, nebude schopen zabít. Kdyby zemřela v boji proti němu, dokázal by to unést, ale toto bylo nad jeho síly. Tři dny na to Aronel dostala jeden ze záchvatů šílenství. Po dalších dvou dnech ji popadl druhý, v jehož pomatenosti se jí podařilo utéct. Nevěda kam jde nebo co dělá, vrátila se Aronel domů, kde našla ruiny. Ve chvíli, kdy se dotkla otcova Amuletu, vycítil svou potřebnost Horus. Tehdy on a síla do té chvíle ukrytá ve fialovém krstalku dokázali uzdravit její tělo i mysl a navrátit jí zdravý rozum. Nechali jí ovšem vzpomínky. Odporné vzpomínky, plné zloby, nenávisti a utrpení.
Aronel, jejíž myšlenky se ubíraly stejným směrem, se otočila od ostatních a Romulus zahlédl, jak jí po tváři stekla jediná slza.
"Jdeme," zavelela Aronel.
Do země u Romulusových věcí zabodla jeho meč a vedle něj odhodila jeho nože.
Romulusovi stále nedocházelo, co se děje, ale začínal mít neblahé tušení. Chápal už, proč má spoutané jen kotníky a zápěstí.
"Aronel, co děje," otázal se jemně, doufaje že mu odpoví.
"Jdeme pryč,"oznámila mu tvrdě Aronel.
"Ne, Aronel, ne, ne ne ne ne ne, že mě nenecháš samotného, Aronel, ne prosím! Já... Já se nebudu vzpírat, když mi nasadíte šátek, už... už neuslyšíš ani slovo, slibuji! Jen mě tu nenechávej samotného," zoufalství, které z něj čišelo, bylo skoro hmatatelné.
Aronel však byla pevně rozhodnutá. Tahat ho s sebou jako zajatce bylo příliš obtížné. Nemohla ho vláčet s nimi donekonečna. Byla nucena to udělat.
"Aronel, já budu hodný, ani si mě nevšimneš, nebudu tě obtěžovat, uvidíš," zkoušel beznadějně dál.
"Jdeme," pronesla s kamenným obličejem Aronel. Themis k ní přistoupila a otevřely spolu portál. Už v tom byly zručné, proto kouzlo vyvolaly během jediného malého okamžiku. Pro Romuluse jako by se zastavil čas. S hrůzou sledoval, jak postupně prošli portálem. Posledním pokusem na záchranu bylo prokulit se za nimi. Byl bohužel však pomalý a než se dostal ze zamrznutí, které ho ochromilo, portál se zavřel. Na Romuluse dopadla samota. Strach, který měli všichni vlkodlaci až na úplné výjimky, byl strach ze samoty. Vlkodlaci jsou smečkoví tvorové. Ve velké společnosti se cítili vždy dobře, ale sami trpěli.
Neschopen uvěřit tomu, co se stalo, dokulil se ke svým věcem. Ihned pochopil, proč Aronel zabodla meč do země. Právě díky tomu se mu podařilo bez větších nesnází přeřezat pouta na rukou i nohou.

Hlásím se s novou kapitolou. Chtěla bych vědět, zdali byste chtěli i zkoušky ve zbývajících chrámech. Nenapadá mě ale, jaké by byly, takže uvítám jakékoli nápady, postrčení, originální úkol. Nebude li žádná odezva, zbývající chrámy bych vypustila.