Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Příběh sedmi chrámů

"Kdy jim to hodláš říct, Aronel ?" zeptal se Horusův hlas.
"Až bude správný čas," odpověděl razantně Aronelin.
"Ty jsi jim to snad už řekl ?"
"No, ne, čekám na tebe," přiznal zdráhavě.
Romulus otočil hlavu a spatřil, že Scarlet taky nespí a soustředěně poslouchá. Podívala se na něj a kývla, že ví, že je vzhůru.

-----

"Aronel, co jsi nám neřekla ?" optala se opatrně Scarlet.
"Proč myslíš, že jsem vám to neřekla ?"
"Vyděsilo by nás to ? Počkej, ty víš, že jsem poslouchala ?"
"Scarlet, víš jak zní dech spícího člověka ? Tak přesně tak tvůj, Marinin ani Romulusův nezněl, že ?"
Marine se začervenala a sklopila pohled, Romulus ho naopak zvedl a zjišťoval, co se děje. Žil s touhle skupinkou týden, a Aronel za tu dobu prokázala, že ví úplně o všem, co se tu děje. Ze začátku se Scarlet s jeho členstvím nechtěla smířit. Hned ten den ho stranou od ostatních přimáčkla ke stromu a podle svého si zjišťovala, jestli mu věřit. I když se pak sama vracela dřív než on, Aronel nějak zjistila, co se dělo, i přesto že podle Marine celý den seděla v táboře a něco promyšleně zapisovala. Když se večer sesedli, vyčinila Scarlet, za to co dělala a Scarlet se Romulusovi omluvila. Poté se s jeho členstvím smířila a už neprotestovala.
"A rozhodně si nemyslím, že by vás to vyděsilo, ale myslím, že dokud se toho dost nenaučíme, nemá cenu se tím zabývat, protože stejně nepochopíte o co jde."
"Tak nám to můžeš říct, třeba to pochopíme," navrhl Airen.
"Úplné vyvolání tří a dvanácté spojení sedmera jednadvaceti, následná reinkarnace, obroda a pozměnění. Tak co, kdo to pochopil ?" Nikdo na to nevypadal.
"Tak si vyhrála, vysvětlíš nám, co to znamená ?" zeptal se Romulus.
"Stejně to nepochopíte, říkám vám, že o tom nevíte dost. Nebojte se, postupem času vám vše potřebné vysvětlím."
"Třeba to pochopíme, když nám to vysvětlíš ?" navrhla Scarlet.
"A co když to nepochopíte ?" pozvedla obočí Aronel.
"Noo."
"Noo, co ? Scarlet, když říkám, že to nepochopíte tak to nepochopíte, ani já nevím vše, znám jen asi osmdesát procent a to jen z toho, co ví lidé."
"Aha," hlesla Scarlet a Romulus začínal cítit mrazení v zádech, protože Aronel přiznala, že se chystá k něčemu, o čem neví všechno. To se stalo poprvé.
"Nejdřív ze všeho budeme muset získat Amulety."
"Amulety ?" ozvalo se několik hlasů.
"Ano, Amulety," potvrdila Aronel a zvedla svůj ve tvaru přesýpacích hodin.
"Amulety mají dlouhou historii.
Kdysi, když ještě stály chrámy, moc draků byla obsažena v Amuletech a ne v lidech. První chrám, který zničil Řád chaosu byl chrám Ignuse, draka ohně. Obyvatelé se pokusili vzdorovat, ale padli, jen jedna se zachránila. Bylo jí tehdy čerstvě šesnáct, přímo ten den. Ve chvíli kdy byl chrám zničen byla venku, když se vrátila, našla jen těla a ruiny. Oplakala své zemřelé příbuzné a jejich statečnost, protože před tím než zemřeli, spálili veškeré informace o všech chrámech. Dívka našla na krku matky náhrdelník s ohnivým kamenem. Měla ho schovaný pod košilí, takže si ho nevšimli. Tehdy ještě nevěděli o jeho existenci. Vzala ho a ucítila teplo a sílu. A síla Amuletu se částečně přesunula do ní. Fairie však nechtěla mít náhrdelník u sebe, příliš jí připomínal její bolestivou ztrátu, tak ho ukryla v ostatcích chrámu a zapečetila pomocí své síly. Odešla a víckrát se nevrátila, začala žít normální život a sílu, jež jí kolovala v žilách nepoužívala pro svůj smutek. Tato síla se dědila s každou třetí generací."
"A kolikátá jsme my generace ?" nevydržela to Scarlet
"Nepřerušuj," zamračila se Aronel. "Ale když tě to tak zajímá, tak dvacátá druhá.
Bohužel však její rodina nespálila všechny záznamy a Řád chaosu zjistil polohu chrámu Aquase, draka vody. Tam se odehrálo všechno podobně. Matka měla šesnáctiletou dceru, kterou poslala podzemní chodbou pryč, protože po útoku na Ignusův chrám byly ostatní chrámy ve střehu. Po návratu do chrámu Watra zjistila, že jsou všichni mrtví, a chrám v ruinách. Vzala tedy matčin Amulet a síla se přenesla do ní. Pak Amulet ukryla v troskách chrámu a zapečetila. Její rodina sice zničila všechny záznamy vodou, avšak Řád chaosu zjistil umístění chrámu Veritas, dračice vzduchu, a Portas, dračice země. Vtrhli do chrámu Veritas a pozabíjeli všechny až na, Levita, mladého syna vzdušné rodiny. Ten byl skrytý ve starodávné dubové skříni, protože zrovna se svým dvojčetem hrál na schovávanou. Byl ukrytý pod hromadou dek, takže ho nikdo nenašel. Když po třech hodinách osmiletý Levitas vylezl, našel okolo sebe jen trosky a mrtvá těla. Plakal a vydal se bůhvíkam, až ho našla jedna žena a se svým mužem se o něj postarali. O svých šesnáctých narozeninách z nějákého popudu vrátil a nalezl u kostry svého otce Amulet, dotkl se ho a síla se přenesla na něj. Pak těla pohřbil a Amulet zapečetil v troskách.
Současně vtrhli i do chrámu Portas a pozabíjeli každého, na koho narazili. Nenarazili jen na nejmladšího syna, který za pomoci statečného čarodějnického tria při útoku utekl. Žil s čarodějnicemi až do šesnáctých narozenin a amulet stále nosil u sebe, od té doby, co pohřbívali mrtvé a on ho nalezl na otcově krku. O šesnáctých narozeninách navždy opustil život s kouzly a nadpřirozenými bytostmi, zapečetil Amulet v chrámu a odešel žít normální život.
Řádu chaosu trvalo další tři průměrné lidské generace než objevili chrám zasvěcený Eos, dračici světla, a Tenebraeův, draka temnoty. Příběh se opakoval, až zůstal stát jen jediný chrám. Chrám vládce času, Aetase. Před čtyřmi lety mě dostali vlkodlaci. Byla jsem v té době naivní, nezkušená a bez představy o světě. Měla jsem starší sestru, která od otce o svých šesnáctých narozeninách dostala Amulet času. Vlkodlaci mě mučili, až jsem jim vyzradila tajemství, kde leží Aetasův chrám. A.." Aronel vhrkly slzy do očí. "A já můžu za to, že je má rodina mrtvá a chrám zničený," dopověděla a skryla si hlavu do dlaní.
Romulus ji objal a začal ji kolébat ze strany na stranu.
"Aronel, nejsi to ty, kdo za to může, to já jsem tě tehdy zajmul, a to já jsem z tebe dostal informace," řekl jemně. "A to že jsi vydržela vzdorovat čtyři měsíce... to už o tobě hodně říká," dopověděl měkce. Aronel se k němu jen mlčky přitiskla a vzpomínala na minulost. Romulus vzpomínal také, ale on se nad sebou vztekal a nenáviděl se za to. Vtom se náhle ozvalo odněkud táhlé zavytí.
"Ale ne," vyskočila Aronel a ostatní ji následovali.
"Marine !" Marine pochopila a uhasila ohýnek proudem vody.
Všichni rychle popadli své věci a zmizeli ve tmě. Utíkali podle domluvy na východ, směrem od vlkodlaků. Romulus se přeměnil a hlídal je zdálky. Brzy zůstalo vlčí vytí daleko za nimi, a když k ránu zastavili, už po nich nebylo ani vidu, ani slechu.
"Co teď ?" zeptala se Marine.
"No, já nevím jak vy, ale já se jdu vyspat," sdělila všem Aronel a natáhla se v trávě.
Pak ještě otevřela jedno oko a prohlásila : "Až budu mít hlídku tak mě vzbuďte." A s tím nerušeně usnula.

------
Aronel se vznášela nad svým tělem a pohlížela ze shora, jak se skupinka utábořuje a rozdělává ohýnek. Povedlo se ! Teď se musí vydat na známé místo a udělat co musí. "Horusi " zavolala neslyšně. Skrablato se k ní otočil a i když nebyla vidět, viděl ji. Kývl na ni a vydali se spolu na cestu. Letěli nad lesy a loukami, sem tam přes nějáké pole a vesničku a jednou dokonce zahlédli i město. Letěli velice rychle, takže země se pod nimi jen míhala, až dorazili k troskám. Ruiny byly rozlehlé a kameny se válely v širokém okruhu, jak je parta obrů kdysi rozházela. Aronel vhrkly slzy do očí, když poznala svůj bývalý domov, přesto se nenechala rozhodit, potlačila slzy, které jí zde stejně nemohly téct, a doletěla k ostatkům chrámu. Věděla, kam musí jít. Do ruin sestřina pokoje. Tam našla růžovou dětskou šperkovničku se zlatými korunkami. Věděla, že pokud by ji otevřela jen tak, začne se panenka točit a šperkovnička probudí Prapronodona. A toho si nikdo probudit nepřeje. Proto jen co ji otevřela, byla připravená a chytla panenku dřív, než stihla zahrát. Bohužel vydala jeden tón a od severu se ozvalo táhlé zavrčení. Když se Aronel chvíli ani nehnula, za chvilku už se zase ozývalo ničím nerušené chrápání. Poloduševní rovina, které šlo dosahnout o spánku a metidaci, byl jeden z nejnebezpečnějších světů. Bylo zde nejvíc nebezpečných tvorů, které do fyzické roviny zaútočit nemohli, tudíž pro všechny v psychické i fyzické představovaly komenzál. Jakmile se ale dostal někdo do polopsychické, s radostí se na něj vrhli a buďto jeho duši pozřeli, nebo na ní začali parazitovat. Aronel si oddechla a rychle popadla obsah skříňky, prudce ji zaklapla a spolu se syčícím Horusem se vydala zpět. Bez skrablatího průvodce by se sama rozhodně tak daleko do polopsychické roviny nevydala. Hrozně se tu křivil prostor a jediný, kdo se v tom z fyzického světa spolehlivě vyznal, byli skrablatové a harpyje, průvodci draků a mrtvých.
Vtom ji něco začalo táhnout.

------

"Aronel, už ses vzbudila, nemohli jsme tě vůbec vzbudit, jsi v pořádku ?" ptal se ustaraně Romulus.
"Jsem v pořádku," usmála se Aronel.
"Opravdu ? Brečela jsi ze spaní a celkem jsi sebou škubala, pak jsi taky volala na Horuse, který se poté vypařil, a v jednu chvíli jsi zrychleně dýchala."
"A co myslíš, že jsem dělala," pousmála se Aronel a zvedla do ruky papír.
"Aronel, co to je ?" zajímala se Scarlet.
"A kde jsi to vzala ?" pokračoval Romulus.
"Není to nebezpečné ?" starala se Marine.
"Je to přesně to co potřebujeme. Je to mapa."
"Mapa ? Čeho ?" Zajímalo se několik hlasů.
"Mapa rozvalin. Rozvalin chrámů," řekla Aronel a rozložila papír.

Byla bych ráda za komentář, jak se vám to líbí, jestli už máte nějakou oblíbenou postavu, popřípadě dvojici...