Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Chrám vody

Marine nemohla usnout a převalovala se ze strany na stranu. Byla ráda, když k ní přišel Eren a šla držet hlídku na své druhé pozici. Memo jí seděl na rameni a uklidňoval ji, ale sám vypadal dosti napjatě. Když vzbudili Scarlet s Howlou na třetí hlídku a šli spát, Memo se k Marine přitiskl a stulil se jí na hrudi. Konečně se jim podařilo usnout.

-----
Vítr jí cuchal modrozelenkavé vlasy, jak Memo obrovskou rychlostí mířil skrz mraky ke Chrámu vody. I když si let užívala, letěli už tři hodiny a byla značně zmrzlá. Prsty skoro necítila a vnímala, že Memovi už dochází síly. Strážkyně pomalu ale jistě odpadávala a bylo otázkou minut, kdy už nevydrží letět. Marine ale tušila, že už to není daleko a Aronel letící vepředu na Horusovi jí to potvrdila tím, že začala klesat. Jakmile klesli pod mraky, spatřila rozvaliny chrámu. Oceánově modré kameny ve všech fascinujících odstínech v slunečím světle vrhaly různé barevné odlesky. Při přistání se Memo o jeden otřel. Marine pocítila zvláštní pocit a seskočila z Mema, aby se kamene mohla dotknout. Když položila ruce na kámen, uslyšela šumění příboje, ucítila solí prodchnutou vůni oceánu a uslyšela zpěv vodního ptactva. Pak uviděla. Vše to bylo tak krásné a harmonické, až zatoužila být tam a ne tady. Zapomenout na všechny starosti. Naslouchala písni moře, když uslyšela vzdálený hlas.
"Píseň chrámu, že ? Vábí tě a doufá, že se vrátíš."
Marine odtrhla pohled od kamene a podívala se na Aronel. Ta se na ni chápavě dívala.
"Čas od času zaslechnu vzdálený cinkot písně a slyším, jak v dáli zní, a vidím svou rodinu," Aronel po tváři stekla jedna osamocená slza a razila si cestičku po její tváři. Setřela ji a vydala se dál od chrámu, kam ji ostatní následovali a kde začali zakládat tábor. Marine byla tak napjatá, že nemohla pořádně jíst, zato vyčerpaný Memo se ládoval čímkoli, co viděl.
Všichni jim popřáli hodně štěstí, když byli na odchodu.
Pustili se do rozvalin a prohledávali kudy se dostat dovnitř. Po marném hledání Marine zkusila použít vodní proud. Rozprostřela ho do plochy a nechala vsáknout, aby našla proláklinu. Voda se začala vpíjet do hlíny, ale v jednom místě se nevsákla, ale odtekla. Působilo to skoro dojmem, jako bytam byl kanálek. Otevřela oči, aby zjistila, jak je to možné a spatřila vodu stékat jedním směrem. Šla po směru a nestačila se divit. Voda překonávala drobné pahorky,ale stále vypadala, jako normální pramínek vody tekoucí z kopce. Čím dál se dostávala, tím více kanálků bylo v okolí. A voda ze všech směřovala jedním směrem.
Náhle se všechny pramínky v jednom bodu setkaly a zmizely z povrchu. Bylo to pod velkým kamenem s odstínem, který uvidíte jen v moři u písečné pláže. Pohledem zdálky kámen prozkoumala, ale nic na něm neobjevila. Přišla proto blíž a začala ho ohmatávat. Memo okolo něj chodil a zkoumal ho. V tom polekaně vykřikl.
Naše vyrytý symbol v kameni. Marine se otočila, aby zjistila, co se děje a spatřila druhý symbol. Několikrát zamrkala a upřela na symbol pohled. Položila na něj levý ukazováček přesně ve chvíli, kdy se Memo dotkl toho svého, a kámen zmizel. Prostě se vypařil. Marine zase zamrkala a kámen tam byl znovu. Ale nebyl tam, místo něj tam byl temný tunel propadající se hluboko do neznáma. Marine začala do tunelu slézat v těsném závěsu s Memem, aby nemusela přemýšlet nad tím, jestli tam ten kámen je nebo ne. A jestli právě prolezá kamenem nebo ne.

-------
Zvuk kapající vody byl všudypřítomný. Kapala ze stropu, stékala po stěnách tunelu a zvuk se šířil temným tunelem. Marine s Memem sledovali potůček a nevšímali si odboček, ze kterých přitékaly další pramínky. Potůček nabíral další pramínky, až se z něj postupně stala menší říčka. Museli se teď brodit vodou, která Marine sahala po kolena. Plavat se však neodvážila. Bála se, aby do něčeho nenarazila. Memo plaval, ale držel se blízko Marine.
Nedlouho poté, co se podzemní řeka mohutně rozrostla, se ústí tunelu roztáhlo a rozevřelo se na skalní římse. Z ní padal vodní proud v různobarevných peřejích dolů do hlubiny. Podzemní dóm byl osvětlen zvláštní hmotou přichycenou na stropu. Voda spadající do hlubiny měla veškeré zářivé barevné odstíny, na které si jen vzpomenete, ovšem voda, která byla dole na dně, jako by pohlcovala světlo. Měla temně černou barvu a spadající voda jí na hladině nerozčeřila jedinou vlnku. Marine měla na první pohled dojem, že to ani voda není. Ve vodopádu uviděla zaplavené schody. Po nich však přejít nepůjde, to už zjistila.
Memo jí vylezl ke krku a přitiskl se k ní. Dávala mu pocit opory a jistoty, narozdíl od barevné a černé vody. Marine se rozhodla slézt ze skály, vyhodnotila to jako jedinou cestu dolů.
Postupovala pomalu a opatrně, po kluzké skále to nebylo příliš snadné. Několikrát jí podklouzla noha nebo se jí smekla ruka na mokré skále. Třikrát měla namále, ale vždy se udržela a dostala se postupně až dolů na břeh temného jezera.
"Co si myslíš, Memo," zeptala se ho Marine.
"Že je to zvláštní voda," odpověděl zahloubaně.
"Myslím, že bych do ní zkusil pustit trochu elektřiny, co to s ní udělá, " dodal.
Pak než ho Marine napomenula, aby byl opatrný, strčil ocásek do vody a chystal se udeřit elektřinou. Vtom se mu oči rozšířily hrůzou. Koukal se do prázdna, couval a třásl se. Marine se lekla, co se mu stalo, zvedla ho ze země a přitiskla ho k sobě. Memo se k ní přilepil a nechtěl se pustit. Vypadal opravdu ošklivě vyděšený. Marine ho hladila po zádech, a když se trochu uklidnil, vypravil ze sebe
"Čiřika... ona říkala.... že jsem... k ničemu.... a hlupák... a neopatrný... a," polkl a zbytek si nechal pro sebe.
Už se uklidňoval, ale stále byl vyděšený.
"Tobě se Čiřika líbí, že Memo?" usmála se Marine.
"N-ne, no t-teda trošku, a-ale maličko," koktal a kdyby neměl jen černožlutou barvu, nejspíš by se červenal.
Marine přemýšlela. Nesměli se černé vody dotknout, jinak uvidí něco, co je vyděsí. Horečně přemýšlela a rozhlížela se kolem. Uviděla zapadlou mušličku, napůl skrytou pod kamenem. A dostala nápad.
Voda, která padala z vodopádu byla barevná. Do černého jezera však nedopadla. Zvedla mušličku a došla ke kraji plošiny kam spadal vodopád. Zachytila pár kapek vody do mušličky a vypila je. Pak ze zatajeným dechem přistoupila k temné vodě a zvolna do ní zanořila ruku.
A černá voda se rozestoupila. Marine to užasle sledovala a nemohla odtrhnout zrak. Pak se však neviditelná zábrana okolo její ruky zachvěla a rozpadla se. Marine ucukla, ale ne dost rychle. Zalil jí pocit tísně a hrůzy. Uviděla Airena, jak nad ní stojí a křičí na ni, že je nemožná husa, co nezvládne ani ten nejjednodušší úkol.
Pak ruka opustila vodu a obraz zmizel. Pocit tísně a hrůzy však přetrvával. Marine se chvěla a vydýchávala to, co viděla.
Má to tedy na čas. Musí to stihnout rychle. Amulet je asi uprostřed jezera.
Zhluboka se nadechla a zanořila mušličku do vodopádu. Pocítila štěstí, radost a uviděla chrám, jak kdysi musel vypadat. Vodopád si přál, aby tak zase vypadal. Pak uviděla tuhle místnost. Uviděla, jak vypadala kdysi, plná barev a štěstí. Pak uviděla obraz poslední přeživší z Aronelina příběhu. Zahodila amulet daleko do barevného jezera a po tváři jí sklouzla slza. Ta dopadla do kouzelného jezera a od místa, kam dopadla, se barva začala měnit na černou. První slzu následovaly další a další, jezero brzy zčernalo a proměnilo se v místo zoufalství. Pak se zvedla a odešla. Jednou se otočila na římse vodopádu. Schody, podél kterých tekly dva proudy vodopád ze zlosti nad tím, co udělala, zakryl, a tak jí znemožnil dostat se znovu k nemocnému jezeru. Pak vize skončila.
Marine zažila šok. Tak takhle tedy vzniklo černé jezero. Ze smutku a vzteku z jednoho lidského srdce. Věděla, co udělat.
Zatajila dech, nachytala mušličku plnou vody a naráz ji vypila.
Pak se vrhla do černého jezera. Doufala, že to bude fungovat. A fungovalo. Černočerná voda se rozestoupila, jako by nemohla snést přítomnost barevné vody. Marine běžela po dně jezera a hledala místo, kam přibližně viděla dopadnout Amulet.
Zakopla a svalila se. Podívala se, o co zakopla a identifikovala to jako Amulet. Mořsky modrý kámen s motivem vln jí spočíval v dlani. Zábrana držící vodu se zachvěla. Marine na nic nečekala a rozběhla se pryč.
Že to nestihne, jí bylo jasné hned.
Ze shora se k ní něco sneslo, draplo jí to za triko na zádech a prudce s ní škublo směrem vzhůru. Byl to Memo. Unavený a statečný magimlok udělal vše proto, aby Marine zachránil. Z posledních sil ji donesl na římsu a svalil se. Proměnil se zpátky do své malé podoby a těžce oddechoval. Marine zvedla jeho malé tělíčko ze země a přitiskla ho k sobě.
"Děkuju, Memo, zachránil si mě."
Rozhlédla se po prostoru a svraštila obočí do zamyšlené grimasy. Pak zvedla kámen ve druhé ruce nad hlavu. Moc dobře si pamatovala, co vyprávěla Scarlet.
Kámen začal zářit. Nejprve jen trochu, takovým slabounkým modrozeleným světlem, pak ale náhle vytryskl proud zářícího světla, který zalil dóm. V příštím dlouhém okamžiku se objevil modrý drak, Silentium, tichý drak vody.
Naklonil se nad černé jezero a dýchl na něj. Voda se zavlnila a po hladině se rozběhly kruhy. Kudy proběhly, voda změnila barvu. Vlnky doběhly až k vodopádu. V tu chvíli se opět ozval hukot dlouhou dobu němého vodopádu. Zněl tak šťastně, tak nadšeně, znovu je jeho jezero čisté.
Drak zaklonil hlavu a zařval do stropu. Podivná, slizovitá, zářící hmota se odloupala a spadala do jezera, kde se usadila jako zářivá, barevná a pevná vrstva na dně. Zároveň odhalila zářivé světelné body, propouštějící do místnosti zlatavé paprsky světla.
"To je nádhera," vydechla Marine.
"Je," přikývl chápavě modrý drak. "Ale bude tomu ještě dlouho trvat, než se zotaví z toho, co se stalo. Jedno jediné zatemněné, zničené a bolestí zakalené srdce dokázalo zničit takovou krásu," pokýval hlavou modrý drak. "Ale teď je čas, aby ses vrátila ke svým přátelům. Jsem si jistý, že se ještě setkáme."
Překrasná scenerie místa, i drak samotný se rozplynuly a Marine se ocitla u kamene, kde poprvé přistáli. Memo jí poklidně chrupkal v náručí.

Vyhlašuji narozeninovou kapitolu pro Kačku. Vše nejlepší!