Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Staří známí

'Vyrazili jsme před šesti hodinami, už musí být unavený,' napadlo Aronel už snad posté. Zřejmě chtěl být co nejdál od ostatních. Aronel přemýšlela, jak dlouho ještě chce jít, když v tom zastavil na malém paloučku.
"Myslím, že už jsme dost daleko," konstatoval Romulus a dovedl Aronel ke stromu. Tam ji přivázal a spokojeně své dílo sledoval. Pak poodešel a z vaku si vyndal jídlo. Aronel ho stále sledovala s naprosto klidným, nic neříkajícím výrazem. Popošel k ní a začal jí jídlem mávat před obličejem.
"Copak, Aronel, nedala by sis ?" ptal se jí poťouchle," stačí jen poprosit." Aronel však, i když měla hlad, zachovala nic neříkající výraz a naprosto ho ignorovala.
"Ale nene, ty nemáš hlad, drahoušku?" Aronel zaťala zuby, ale jinak nedala najevo nic a tvářila se nezúčastněně. Romulus ji nechal, posadil se na pařez a najedl se.
"Myslím, že po jídle si půjdu zdřímnout," obeznámil se svým plánem Aronel, když se k ní přibližoval.
"Ale nejprve se musím trochu pobavit," řekl a vrazil Aronel pěst do břicha. Aronel hekla, protože to byla velká rána a věděla, že bolet bude ještě dlouho. Pak jí praštil do obličeje, až se jí zatmělo před očima.
"To máš za včerejšek," řekl a vrazil jí znovu. A znovu, a znovu, a pokračoval až Aronel omdlela.

Když se probrala, už se šeřilo. Aronel se cítila strašně rozlámaná. Chtěla se ale dostat co nejdál od toho proklatého vlkodlaka, a tak se začala pomalu natahovat k botě, kde měla ukrytou poslední dýku, ale provazy jí to nedovolovaly.
' Ne, nenenene,' pomyslela si zoufale Aronel, když zjistila, že na botu kvůli provazům nedosáhne. Zkoušela to znovu a znovu, ale nedařilo se jí to. Když si na něco vzpomněla, strašně se na sebe rozzlobila. Ten hlupák ji sice donutil odložit všechny šperky, ale zapomněl na knoflíček, zřejmě o něm nevěděl. Aronel přiměla pomocí mysli knoflíček aby se přetransformoval a v ruce se jí objevil nůž. Začala cukat zápěstími, aby se nožem dostala k provazům a přeřízla je. Když se jí povedlo osvobodit levou ruku, trochu se řízla, ale během chvilky už se osvobodila úplně. Romulus ze spaní něco zamumlal a spal dál. Aronel doufala, že k němu stihne dojít a zabít ho, aniž by se vzbudil. Všimla si váčku se svými zbraněmi a bleskově ho shrábla. Z boty vytáhla druhou dýku a natáhla se k němu s pocitem zadostiučinění. Zapomněla ale na jednu maličkost. Řízla se do ruky, kterou k němu natáhla a krev z jejího zápěstí mu ukápla na nos. Aronel se lekla a Romulus tak získal chvilku, která by ho jinak stála život. Bleskurychle chytil Aronel za zápěstí a pokusil se jí dýku vykroutit, ta se však taky vzpamatovala a sekla ho po ruce druhým nožem. Romulus hlasitě zařval a pustil jí.
"Ty potvoro !"
Aronel toho využila a rozběhla se do lesa. Romulus chvíli váhal, než se přeměnil na vlka a rozběhl se za ní. Aronel před ním měla rychle ztrácející se náskok, ve chvíli, kdy zaběhla mezi stromy už ji téměř dohnal. Ona to ale tušila a když napjal svaly a skočil, tak se obrovskou rychlostí skrčila a zabodla mu nůž do zadní nohy přímo ve chvíli, kdy letěl nad ní. Na nic nečekala a začala utíkat jiným směrem, on po chvíli za ní o poznání pomalejším tempem. Vypadalo to, že je to vyrovnané a jen o tom, komu dřív dojdou síly, když Aronel výrazně zrychlila a ztratila se mu mezi stromy z dohledu. Tušil, že to tempo neudrží dlouho a proto se zastavil a nabral vítr. Okamžitě ji ucítil a vydal se za ní. Aronel zatím vylezla na strom a vydýchávala se. On byl jednoznačně rychlejší a výdržnější, i když za normálních okolností by to tak nebylo. Ale z lovce by se mohla stát klidně kořist. Pokud dojde na šermířský souboj, tak má vyhráno. Věděla, že vlkodlak v šermu není špatný, byl ale jen nadprůměrný a ona byla v soubojích jeden proti jednomu mistr. Když spolu bojovali posledně, sice ji porazil a tenkrát zajal, ale od té doby se hodně změnilo. Nevzpomínala na většinu těch věcí ráda.

"Notak, drahoušku, pokračuj," pobídl patnáctiletou Aronel šesnáctiletý Romulus. Stáli před vchodem do rozlehlého podzemního doupěte vlkodlačí smečky Stříbrnodrápých, prakticky jediné pořádné smečky vlkodlaků. Za nimi byl zbytek patnáctičlenné skupinky, jejíž počet Aronel skrouhla svým mečem na třináct, než ji Romulus porazil a zajal.
Aronel se zatřásla, když se podívala na temnotu v tunelu. Nechtěla tam a začala se vzpírat. Ale po minulých zkušenostech měla vědět, že to není dobrý nápad. Romulus se vyžíval v tom, jak jí znepříjemňovat život a trápit jí. Naklonil se k ní a chytil jí jednou rukou kolem pasu, druhou jí zmáčkl paži, naklonil se k ní a zašeptal jí.
"Ale ale, snad se nebojíš, drahoušku, tak šup šup, jdeme dovnitř."
Aronel se v tu chvíli začala kroutit ještě víc a pokoušela se ho setřást, hrozně nesnášela když jí někdo vnikal do jejího osobního prostoru, natož že se jí dotýkal. Romulus si ji jednoduše hodil přes rameno a vydal se do útrob temné chodby, následován svou smečkou a jen čekal až se Aronel uklidní. I když už nebyla dítě, stále se tak chovala a hodně se bála. Skoro mu jí bylo líto, nevěděl, co s ní jeho otec, alfa smečky, bude chtít dělat, ale bylo mu jasné, že to nebude nic hezkého. Ale neměl důvod se o to starat, nebyla to jeho záležitost, on jen plnil pokyny. A navíc se chtěl pobavit. A když měl tu možnost?

Vyčkávala, až se přiblíží ke stromu, na kterém seděla. Jakmile se tak stalo, napřímil se a nabral vzduch nosem, rozhlédl se a přeměnil se zpátky na člověka. "Mně neunikneš, Aronel, vím, že tu někde jsi, neschovávej se, stejně nemáš šanci vyhrát, vzdej se a budu na tebe hodný, nic se ti nestane," zakřičel a Aronel v reakci na to skočila dolů ze stromu a přistála ve dřepu, s jednou nohou nataženou do strany, přímo za ním. Otočil se a ona se zvedla. "Výborně, a teď mi odevzdej své nože," usmál se vítězně Romulus. "Ani mě nehne," odsekla Aronel a vrhla se po něm.
"Jsi holka, Aronel, a není to fér, nabízím ti možnost odevzdat mi své nože a vyjít z tohoto bez trestu," ušklíbl se na ni.
Byl ale vzápětí velmi překvapený zvratem událostí, protože málem skončil dřív než začal. K jeho štěstí zvednul ruku s mečem a Aronelinu ránu vykryl. Po chvíli šermování mu začalo docházet, že Aronel je lepší než kdysi a že by to pro něj nemuselo dobře dopadnout.
"Aronel, Aronel !" volal někdo. Aronel se prudce otočila a dívala se odkud se volání ozývá. Na kraji lesa se objevila Scarlet a za ní v patách jí šel Eren následovaný Marine. Toho, že Aronel se soustředila jinam využil Romulus, přeměnil se ve vlka a utekl do lesa a dalších šest měsíců na něj už nenarazili.

O týden později
-------
"Aronel, kam jdeme ?" ptala se Marine. "Setkat se s dobrými kamarády, čekají na domluveném místě. Měli svůj vlastní úkol," odpověděla stručně.
Došli ke skále a zanedlouho se objevili slíbení kamarádi. Nejprve se od skalního masivu odloupl stín hada, který byl měl křídla, růžky, límec u krku, ostny na zádech a temně fialovou barvu. Okamžitě se šel pozdravit s Aronel. Poté se od zdi odloupl pouštní sýček, který zamířil ke Scarlet. Následovala ho zvláštní veverka zelinkavé barvy, jež skočila na rameno Erenovi. "Marine, představuji ti Horuse, je to scrablato, " ukázala na okřídleného hada." Pak Howlu, ta je pouštní duch," ukázala na načepýřenéno sýčka. "A pak je tu Čiřika, reverka," ukázala na nazelenalou veverku na Erenově rameni.
"Takže, scrablato Horus, pouštní duch Howla a reverka Čiřika, správně ?" přeříkávala Marine.
"Přesně tak, a pozor na Horuse, nesmí se mu říkat had."
"Co se stane, když mu někdo řekne hade ?"
"No, řekněme..." nestihla ani domluvit a Horus se naštvaně vztyčil jako kobra a podrážděně zasyčel, z tlamy mu vyšlehly plameny fialkového odstínu a zastavily se kousek od Marine. "Ossslovení had sssi vyprošššuji, to sssi ssstrč někam" prohlásil naštvaně a otočil se k ní zády.
"Nevšímej si ho, vždycky když je naštvaný tak šišlá a přehání to s esky," poučila ji Howla.
"Tak, tak," přidala si Čiřika,"ale je moc fajn, když ho poznáš blíž. Stejně jako Aronel je kapku morous."
"Já a morous??!?!" ozvali se jednohlasně a pobouřeně Aronel s Horusem.