Tam, kde je bolest normální

Prolog

    Na svět se rodí spousta typů lidí. Lidé hloupí, chytří, ambiciózní, atraktivní, oškliví, hodní, zlí, nevděční... No, a pak jsem se narodila já. Neustále podezírám toho nahoře, že jsem se tu ocitla omylem, ale zjevně se to přesně takhle stát mělo. Říkejme tomu třeba osud, protože nejsem zrovna případ, který se každou chvíli projde po zemským povrchu s vědomím, že ho vyráběli rodiče v ložnici.

Víte, jsem vlastně dost zvláštní exemplář. Nikdy jsem s nikým nespala, nikdy jsem nepožila ani kapku alkoholu, nekouřím, neberu drogy, nikam vlastně ani nechodím, nezapadám mezi svou generaci, moc nemluvím, nikoho jsem nikdy nepodrazila, snažím se věci dělat odjakživa správně a i tak schytávám tu největší karmu, kterou jsem si nejspíš zaměnila se samotným Hitlerem.

Mnozí z vás by mě asi zařadili mezi ty skvělé chytré lidi, kteří to s takovým přístupem daleko dotáhnou, ale taková já nejsem. Jsem jiná. A neříkám to jako ty holky lačnící po pozornosti, protože, ve vší upřímnosti, svou neobyčejnost bych za jejich „lacinost" vyměnila ihned.
A nejsem ani jiná proto, že jsem se narodila s čistě bílými vlasy - což je mimochodem další věc - kolika lidem na světě se asi tak může stát, že mu na hlavě odmala vyraší kštice barvy labutího peří, naprosto neladící ke tmavýmu obočí a řasám?

Jsem jiná hlavně tím, že když se s někým spřátelím a uložím si ho do toho zpropadenýho orgánu, kterej pumpuje krev do celýho těla, každou jeho bolest s ním pak prožiju. Není to dar. Tak to ten nahoře podle mě nemyslel. Došla jsem během svýho komplikovanýho vývoje k názoru, že je to od něj něco jako zkouška.

Anebo jsem si tím jen opravdu zlehčovala Hitlerův úděl přenesenej na mě.

Vytrpěla jsem si toho už za svůj šestnáctiletý život požehnaně. Prostě se moje duše přenesla do těla osoby, která je mi blízká, a tam začala plnit svůj ochranitelský úkol. V raným dětství se mi to často stávalo u mamky. Žil s náma tehdy ještě můj biologický otec, o kterým se nedalo hovořit jinak než jako o tyranovi. Byly mi pouhý čtyři roky, když jsem ho označila za zlo z pohádek, který musí být urychleně zastaveno.

Můj otec byl hrozně majetnickej a výbušnej člověk. Na mámu neustále jen křičel a byl i schopnej na ni nejednou vztáhnout ruku. Uštědřený rány ale nikdy necítila, protože veškerá bolest se zaryla do mě. Měla sice pak modřiny a jizvy, ale všechno fyzično jsem si odtrpělá já. Byla jsem za to tomu nahoře vděčná, protože bych to mamce vážně nepřála.

Pak se jednoho krásnýho dne táta z našeho života vypařil a pohádky byl konec. Dobro zvítězilo a já si uchovala jen tyhle jediný vzpomínky na něj. Konečně jsem mohla v klidu spát, aniž bych se svíjela a vřeštěla do polštáře. 

Tenkrát jsem si myslela, že to má tak každá holčička a že je to holt součástí dětství. Prostě se zničehonic převtělí do svojí maminky a vytrpí si, co je potřeba. Jenomže když jsem pak nastoupila do první třídy a začala se pomalu začleňovat do kolektivu, došlo mi, že jsem v tom bohužel sama. Měla jsem v tý době ještě spoustu kamarádů a byla jsem mezi spolužáky skoro nejoblíbenější, jenže ty časy už jsou dávno pryč, protože mi je ukradly roky uzavírání se do sebe, abych to tady na tý planetě nějak vydržela.

To dobro totiž tak úplně nezvítezilo a velký utrpení číslo dvě přišlo někdy kolem pátý třídy. Do tý doby se nic tak převratnýho nedělo, až na bolesti hlavy, břicha a nějaká ta běžná zranění, co jsem lehce překousla a skryla před mámou, která se v tom období dostala ze všech problémů. Začala normálně chodit do práce a všechno vypadalo být nějakou dobu v pořádku, než pak umřela babička na stáří a děda se nastěhoval k nám. 

Tehdy vypadal bejt naprosto zdravej navzdory svýmu věku a kromě toho, že se mu po babičce stýskalo, tak působil vyrovnaně a v plný síle. Jenomže pak při jedný kontrole u doktora, kam se dostal náhodou, když spadl ze schodů a uhodil se do předloktí a čela, mu udělali rentgen hlavy a zjistili, že mu na mozku roste velkej zhoubnej nádor. Příznaky byly po celou dobu nemoci velmi nenápadný a nic ho nebolelo, takže jsme s mámou nemohly ani tušit, že ho tělo zrazuje.

Děda okamžitě podstoupil operaci, jejímž hlavním cílem bylo celej nádor odstranit, ale ta se dokonale nezdařila a brzy můj jedinej prarodič přestal chodit. Doprovázená bolest se ale po celý průběh rakoviny přenášela na mě, takže děda nic necítil. Ani po druhý operaci, kdy přestával i mluvit, zatímco já prožívala muka.

Bolela mě často hlava. Ve škole jsem se zničehonic svalila na zem s dlaněmi přitisknutými na čele, protože se to nedalo vydržet. Měla jsem ošklivý kruhy pod očima z toho, jak jsem v noci ani jindy nedokázala usnout, bolely mě končetiny i jazyk, a i když děda pomalu umíral, tak to v očích okolního světa probíhalo v klidu. A to bylo to hlavní. Brala jsem to pozitivně, protože jsem ho aspoň ochránila před něčím tak hrozivým, jako byl vnitřní rozklad, a on si mohl svůj konečný pobyt na světě užít.

Když posléze děda umřel, vrátila jsem se do normálu a mamka tomu nemohla uvěřit.

Nikdy jsem jí totiž o svojí schopnosti trpět za druhý neřekla a taky jsem to neměla do budoucna ani v plánu. Naučila jsem se s tím žít a rozhodla se nikoho si k tělu moc nepřipouštět, abych se co nejvíc vyvarovala následkům.

Takže tady to je. Můj příběh nakupený bolestmi, kterej konečně vypouštím do světa.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

♦ Tak jo, moji věrní čtenáři. Je tu další kniha... 

♦ Snad se Vám to bude líbit. Cover jsem spíchla sama, snad vyhovuje!Je to malinko jiné, ale už jste se mnou přelouskali spoustu příběhů ♥ Tak na viděnou x