Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 51.

"Louisi... já opravdu nevím, co ti mám na to říct, ale... ale chlastem se toho pocitu nezbavíš! Pak ti bude ještě hůř a bude tě bolet hlava," zašeptal jsem rázně a vyrval mu láhev z ruky, "teď pěkně vstaneš a půjdeš se z toho vyspat, hm?" Zvedal jsem ho pomalu ze země a pomohl mu do postele. Snažil jsem se mu vytrhnout Stellin svetr z rukou, ale on se na mě jen hnusně podíval, a proto jsem s ním přestal zápasit a s povzdechem ho přikral dekou.

"Nechovej se ke mně jako k dítěti!," ohradil se, ale skulil se do klubíčka na kraj postele jako malé kotě.

"Jo, jasně, promiň... Dáš si cacao, Boo?," pokusil jsem se mu aspoň o trochu zvednout náladu, ale vysloužil jsem si další rozmrzelý pohled. "Dobře, dobře... já tě nutit nebudu. To já si ho teda udělám," pokrčil jsem rameny a šel ke dveřím.

"Nialle!... Víš... já bych si ho později taky třeba dal," zašeptal a svou tvář schoval před mým pohledem do polštáře. No, aspoň něco. Při pohledu na to, jak Louis poslední měsíc vypadal, jsem si to mohl připsat k menšímu vítězství. Zavřel jsem dveře od jeho pokoje a zhluboka si vydechl. Možná se to někomu nemuselo zdát, ale opravdu to bylo hodně vyčerpávající. A nejhorší je, že se od toho nedá utéct. Protože kdyby jsme ho v tom nechali samotného... dalo by se už opravdu mluvit o rozpadu kapely. Posadil jsem se vyčerpaně na pohovku a hlavu si opřel o své dlaně. Jak je na tom asi Stella? Prolétlo mi hlavou a já si vzpomněl na tu krásnou, sympatickou brunetku s pomněnkovýma očima a nádherným úsměvem. No... snad je na tom lépe než on. Zatracená Eleanor! Zaklel jsem vztekle a hlavu zvedl ke dveřím, ve kterých zacinkaly klíče při odemykání.

"Nechoď tam, konečně usnul," zamumlal jsem k Liamovi, který to měl namířené do Louisova pokoje. Při mých slovech se zastavil na místě a s pohledem upřeným na mě si přisedl vedle mě.

"Tak nic, no," pokrčil rameny, "jenom... dnes jsem měl opravdu velmi zajímavý telefonát z Čech."

"Vážně? Stella ti volala?," zeptal jsem se nadšeně a hlavou mu naznačil, aby už nenapínal a konečně vyklopil všechno, co věděl.

"Ne... Stella ne," zavrtěl Liam hlavou a já jenom s povzdechem pokrčil rameny, "ale ozval se mi Tom a... a ptal se na Louise."

"Na Louise? Vážně?," zeptal jsem se nevěřícně a překvapeně zároveň a čekal na jeho odpověď, "A... a mluvil i o Stelle? Jak se má?"

"Jak myslíš? Sice není během dne opilá jako Louis, protože pokračuje v medicíně, ale... prej je divná," pokrčil rameny a zadumaně se podíval směrem k Louisovým dveřím.

"Myslíš na to, na co myslím já?," zašeptal jsem k němu a začal nad tím přemýšlet.

"Ty myslíš...," ukazoval na mě ukazováčkem a přemýšlel evidentně nad tím stejným, co já. Rychle a se slabým úsměvem jsem přikyvoval, abych ho v tom utvrdil. "To by vůbec nemusel být špatný nápad. Ale nemyslíš, že je už pozdě...?," přikyvoval na souhlas a v očích mu zajiskřilo. Mohlo by se to podařit, kdyby... kdyby se na to šlo dobře.

TOM:

Proč jsem to vlastně udělal? Hm... ani sám nevím. Možná mi to prostě přišlo jako dobrý nápad zavolat mu a zeptat se na něho. Ani nevím... neměl bych ho spíš nesnášet za to, co provedl Stelle? Při týhle myšlence mi okamžitě před očima vyběhlobraz, kde vypadal úplně jinak, než na té fotce v novinách. Vypadal tak hrozně frustrovaně a já měl pocit, že mu na ní opravdu záleží. Ten pohled, jakým na ni zíral, přes sklo, když byla v kómatu... Asi jsem se mýlil. Ale i přes to mě zajímalo, jestli je na tom tak blbě, jako ona, protože u nás se o NĚM nesmělo vůbec mluvit.