Dívka s kapucí

1. | Skatepark

HOPE

Již hodinu bloudím po domě jako tělo bez duše. Má další noční můra mě probrala kolem čtvrté ráno. Mé pocity jsou vemi střídavé a zmatené. Cítím se vystrašeně, zmateně a ztraceně. Žádný pozitivní pocit v mém těle nepřevládá.

Do říše snů se přenést již nechci. Nepotřebuji další noční můru. Před lety mi kdysi moje psycholožka poradila, když se v noci probudím a nebudu moct usnout, ať si vezmu prášky na spaní. Avšak já nechci usnout, takže ta rada je mi celkem k ničemu. Potřebovala bych spíš pilulky na hezké sny. Usnout - znamená další noční můra. Mně se snad už nikdy nebude zdát o něčem hezkém.

Kéž by ano, alespoň jednou, prosím. Běhalo mi v myšlenkách.

Stále chodím po domě. Sem a tam po obývacím pokoji. Nechci vzbudit ani mého milovaného strýčka, ani mého psa Marleyho. Alespoň někdo spokojeně oddychuje, když to nejsem já. Občas mám pocit, že já jsem jediná na světě, kdo je nespokojený se svým životem - tedy já jsem ráda za to, že mám strýce a psa. Ale také jsou jediní, koho vlastním a jediný, kteří mě milují, avšak vím, že to tak není. Lidé jsou na tom i hůře.

Uvelebím se na pohodlný kožený gauč. Mé oči se pomalu začíná zavírat a i když se snažím neusnout, nevede se mi to. Mému tělu spánek chybí a potřebuje ho.

•○•

,,Hope." Slyším strýčkův šepot mého jména a citím, jak jemně klepe na mé rameno svými velkými dlaněmi. Pootevřu své oči a ihned udeří ostré denní světlo.

Počkat... ono je už světlo, nebyla náhodou tma? Pomyslím si.

,,Já tě vzbudila?" Vyhrknu rychle na strýčka s omluvným výrazem ve tváři.

,,Ne, spala jsi tu už, když jsem sem vstoupil." Pousměje se.

,,Já usnula?" Vytřeštím oči. Je neuvěřitelné, že jsem spala a bez nočních můr. Alespoň jednou se mi to povedlo. I za to jsem ráda.

,,Ano a to je jedině dobře. Neměla bys v noci chodit do obýváku, ale spát ve své posteli!" Pohrozí mi. Kývnu na náznak, že to chápu. Najednou mi došlo, že vlastně ani nevím, kolik je hodin a já musím do školy.

,,Kolik je hodin?" Vyhrknu ze sebe rychle, že mi není skoro ani rozumnět.

,,Sedm. Vzbudil jsem tě právě kvůli škole. Jinak bych tě samozřejmě nechal dál odpočívat. Udělám ti snídani, ano?" Na tu snídani se zeptá opatrně. Protože já zrovna toho moc nesním, hlavně v poslední době a strýc už si o mě začíná dělat starosti.

,,Nemám hlad." Pokrčím rameny. Vím, že bych měla něco sníst - hlavně takhle ráno, ale já prostě nemám na nic ani chuť.

,,Musíš přeci jíst," ustaraně na mě pohlédne svýma hnědošedýma očima a pohladí mě jemně po rameni.

,,Já se najím ve škole, neboj." Pokusím se ho uklidnit, ale předem již vím, že si pravděpodbně do ničeho ani nekousnu. Když si vzpomenu, že nemám čas na povídání, tak rychle přejdu do mého pokoje, kde jako první otevřu svou šatní skříň. Obléknu si na sebe pro mě už klasické oblečení, co nosívám pořád do školy aneb černé tričko s dlouhými rukávy a černé dlouhé volnější tepláky. Přes sebe přehodím ještě černou mikinu s kapucí. V tomto oblečení se celkově pohybuji stále mezi lidmi. Z mých delších kaštanových vlasů si vytvořím rychlý drdol. Všude mi trčí pramínky, ale to vůbec ničemu nevadí, protože si přes hlavu hodím kapuci. Popadnu všechny potřebné věci do školy a můžu vyrazit. Líčení ani neřeším, nepotřebuju ho. Stejně by mi bylo k ničemu. Nikdo skoro nevidí do mého obličeje. Nikdo si mě nevšímá - pokud tedy nejde o drby, které šíří hlavně ta největší oblíbeňkyně na naší škole. Brisa Gray. Já jí říkám po svém. Nazývám ji Barbie Girl. Podle jejích iniciál BG, se to k ní převelice hodí.

Když mám namířeno už ke dveřím z kuchyně se ozve: ,,Alespoň se napij." Podává mi strýček hrnek s teplým mátovým čajem. Na pár vteřin zaváhám, ale nakonec to s jemným úsměv přijmu. ,,Děkuji." Špitnu a s čajem se usadím ke stolu. Čaj jsem odmala přímo zbožnovala a je tomu tak i doteď. I když u toho občas váhám, čaji neřeknu nikdy ne. Celý ho do sebe vyklopím a ihned se cítím lépe.

,,Už půjdu, měj se." Pronesu s úsměvem a obejmu ho na rozloučenou. Jdu si nazout své bílé tenisky, které jsou pokreslené různími mými čmáranicemi, které vcelku nevypadají tak špatně, jak jsem zprvu myslela.  Vyrazím z domu a vydám se mojí trasou, kterou chodím každé ráno. Cesta vede přes park, kde jsou většinou lidé různého typu, které ráda pozoruju. Vypadají tak v pohodě, bez strachu a bez problémů. Bohužel, každý člověk mívá někdy nějaké problémy. Ať už velké či malé, stále jsou to problémy.

Koutkem oka zahlédnu nějakého vysokého klučinu - kterého tu mé oči ještě nezahlédly, když procházím kolem skateparku. Stojí u rampy v šedé mikině a přes hlavu má přehozenou kapuci. Obě ruce má zastrčené v kapsách svých černých modenrích džín. Náhhle spatřím kluka, který se s tím neznámým dá bez problému do řeči. Ryan? Je to Ryan! Zadrhne se mi dech. Bojím se ho. Již párkrát moji maličkost dost nehezky udeřil, a také on je pravá ruka Barbie Girl. Patří také k oblíbenějším na škole. Neponižuje jen mě, ale i ostatní studenty. S Barbie jsou si velmi podobní, to je asi hlavní důvod, proč se dali ti dva dohromady. Avšak nevím, proč se proti mně spikli, já jim nikdy nic neprovedla. Dříve než mě Ryan zahlédne, měla bych se odsud nějakým způsobem vypařit. Ale nyní je na to pozdě. Zpozoroval mě svýma smaragdovýma očima.