Dívka s kapucí

five- walking with dog ☑

Pohled Hope:

Domů jsem běžela celou cestu a vůbec se za sebe neohlížela. Před domem jsem zastavila a snažila se popadnout dech, což šlo těžko po takovémhle sprintu.

Nádech, výdech.

Naposledy jsem se hluboce nadechla, odemkla dveře a vstoupila dovnitř.

Marley ke mě ihned běžel a začal kolem mně skákat, skotačit štěkat a prostě bláznit. Zabouchla jsem dveře a nahnula se k němu. Podrbala jsem ho za ušima a po celé jeho srsti.

,,Máš hlad," řekla jsem takovým tím hláskem, jak občas lidé mluví na pejsky.

V lednici jsem vzala masovou kapsičku a nasypala mu to do misky, podívala jsem se ještě kolik má vody, ale té měl naštěstí dost.

Ihned se k jídlu přiřítil a začal hltat svůj oběd.

Nakoukla jsem do lednice,protože můj žaludek mě žádal o jídlo. Většinou to ignoruji, ale dnes ne. Nic se mi ale vařit nechce.

V ledničce jsem zahlédla papírek s mým jménem na nějaké krabičce. Vytáhla jsem ji a v ní byly těstoviny.

Jindy bych byla mrzutá, že se o to strýček vůbec snaží mě přinutit jíst, ale dneska to bylo jinak. Prostě jsem zčistajasna dostalo chuť na jídlo a to se mi tak často nestává. Možná to bylo z toho běhu.

Ohřála jsem si je a najedla. Umyla jsem po sobě špinavé nádobí.

Šla jsem pro vodítko a to ihned Marley začal jančit. Usmála jsem se nad ním a upevnila ho na vodítko.

Vyšla jsem z domu a zamkla za sebou. Šla jsem se s ním projít pouze po ulici, protože nehodlám potkat Ryana nebo Casey v parku a tady to možné není, oni spíš nikdo neví kde bydlím a jsem za to ráda.

Vrátila jsem se s ním po půl hodině domů, odpojila ho z vodítka a koukla se na hodiny. Bylo půl třetí, což není moc dobrý čas, když mám někde být ve tři a ani nevím, kde to je.

Takže jsem vyběhla schody, zapla počítat a zadala na mapách adresu, která byla na papírku.

Naštěstí jsem zjistila, že je to tak dvacet minut odsud, takže pár bloků.

Měla jsem tedy ještě čas připravit si, předělat můj úžasný účes a vyměnit si kalhoty za jiné, ale podobné a to jsem udělala i s ostatním oblečení.

Do nějaké kabelky jsem hodila blok, tužku a mobil a mohla jít.

Ale ještě dřív jsem napsala strýčkovi na papírek, kam jdu a kdy se tak vrátím. Pohladila jsem Marleyho, nasadila si mé botasky a vyšla z domu.

Věděla jsem přesně kudy jít, jelikož podobnou trasu jsem šla před chvílí s Marleym a navíc to tu znám.

Za dvacet minut jsem stála před velikým domem, tedy spíš vilou. Ani jsem ji tu nikdy neviděla, což je divné. Určitě si ze mě střílel, protože kdo by bydlel tady? To by musel být veliký zazobanec, spíš jeho rodiče. Možná lhal nebo se chce vytahovat.