Dívka s kapucí

Three- Still it does't end ☑

Pohled Hope:

,,Dobré ráno," pozdravím strýčka, který si u krbu popíjí své kafíčko.

,,Dobré, jakpak ses vyspala?"

,,Skvěle." zalžu a pokusím se vytvořit ten nejlepší falešný úsměv.

Strýc pouze kývl, takže díky bohu nic nepoznal.

,,Už jsem byl s Marleym venku a kdyby si měla hlad tak..." Přerušila jsem ho: ,,Nemám hlad. Navíc už musím do školy," protočila jsem oči a vydala se směrem k východu. Ale ještě předtím jsem pohladila mé zlatíčko a rozloučila se se strýčkem.

Dnes jsem se rozhodla jít normální cestou do školy. Nebudu riskovat problémy, i když problémy jsou všude. Co si budu nalhávat.

Za pár minut jsem došla k té úžasné budově kterou všichni tak milují. Doufám, že chápete ironii.

,,Ale, ale kdopak je tu." řekl mě povědomý slizký hlas Ryana. Protočila jsem nad tím oči a chtěla jít dál, jenže mě zastavily jeho dvě svalnaté paže.

,,Pusť mě," zakňučela jsem potichu, ale vím, že to slyšel.

,,Nebo co? Ty maličká." začal se smát a přehodil mě přes rameno. Bušila jsem do něj, ale nic. Vší silou jsem ho kopala, stále nic. On je prostě silný a s tím já nic nezmůžu.

Hodil mě silou na zem. Nebudu lhát, ten dopad bolel jako prase, já na sobě ovšem nedala nic znát.

,,Nehraj drsnou, chudinko," řekl těsně před mým obličejem a odešel.

Já věděla, že tohle není pro dnešek vše. Na něj je toho moc málo, aby udělal pouze toto. Musím si dávat pozor. Hlavně žádný strach.

Pomalu jsem se zvedala. Opřela jsem se svými dlaněmi o zem a tím si usnadnila zvednutí. Záda mě bolela. Určitě mi teče krev a budu mýt modřinu, která tam bude dlouhou dobu.

S každým krokem ta bolest byla silnější, takže jsem se zachvíli tak tak plazila do školy.

Došla jsem do třídy. Neměla jsem náladu jít ještě pro učebnice, stejně si mě učitelka nevšimne.

Posadila jsem se na své místo a to s velikou námahou. Batoh jsem hodila k mému stolu a čekala příchod učitelky.

Učitelka se zazvoněním přišla do třídy a po jejím boku stál..