Dívka s kapucí

nineteen- Cinema

Pohled Hope:

Celým domem se rozezvoní zvonek. Mé srdce se rozbuší o sto procent více. Začínají se mi potit ruce. Co je to se mnou? 

Popadnu kabelku a sejdu opatrně dolů. Ještě rychle napíšu strýčkovi na papírek, kam jdu, aby si nedělal starosti a pak jdu otevřít.

Před otevřením se ještě pořádně nadechnu a pokusím se za sebe dostat nervozitu. Odemknu a dveře otevřu.

Ve dveřích stojí můj kamarád, dnešní večerní společník, Jason. Na sobě má riflové kalhoty a modrou košili, která mu neskutečně sluší. A přes sebe má přehozenou bundu.

,,Ahoj." usměje se a projede si mě celou pohledem. ,,Ahoj." kuňknu a vpadnu ven. Ovane mě chladnější vítr, ale není to ještě tak hrozné, zatím je mi docela teplo.

Zamknu za sebou dveře a opatrně následuji Jasona k autu. Otevře mi dveře jako gentleman a já nasednu s jemným úsměvem ve tváři.

Jen, co nasedne začne mluvit. ,,Vím, že si mi zakázala říkat ti lichotky, ale dnes ti to opravdu moc sluší." mrkne na mě. Pousměji se, na nic víc se nezmohu.

,,Vážně jsi kvůli mě nemusel lístky kupovat do kina, které je hodinu odsud." rozhodím rukama. ,,Ale já chtěl, jinak bych tě nemohl vidět takhle krásnou, v kapuce jsi taky krásná, ale takhle hezčí. Nemám rád, když se i předemnou zakrýváš." pokrčí rameny. ,,Ale tohle naposledy, nevypadá to ani moc jako kamarádský večer, ale jako ..." nemohu to slovo vyslovit a tak se odmlčím a tupě hledím na cestu před námi Že já vůbec něco takového vypouštěla z úst. ,,Rande?" udiveně se mě zeptá. Jemně kývnu hlavou, abych nemusela odpovídat ústně, určitě jsem rudá jako rajče. 

,,A šla by jsi se mnou, kdybych neměl přítelkyni?" Vážným tńem v hlase s ezeptá. Hledám správná slova na odpověď, zaskočil mě jeho otázkou. ,,Ehm... nevím... možná an.... ne opravdu nevím... asi... to je jedno, máš holku, takže tohle tu řešit nebudeme," co jsem to zase splácala, je jasné, že bych s ním nešla, nesmím si k němu navázat něco víc, než je pouhé přátelství. ,,Dobře." zadržuje smích, díky mé koktavé a nesmysluplné řeči, kdybych byla osoba z třetího pohledu, nejspíš se také směji.

Po zbytek cesty je ticho, nikdo z nás neví, co říci. Tak jen hledím na cestu před námi a poslouchám zvuky motoru.

,,Jsme tu." oznámí mi a zastaví. Vylezeme z auta a já se podívám na tu budovu před námi, je krásná, světélka na ní září a ozařují okolí. ,,To je to kino?" ukážu prstem na ozářenou velikou stavbu. ,,Ano, líbí se ti?" ,,Zatím moc." vydechnu.

,,Jdeme?" optá se mě a já jen kývnu, stále žasnu nad tou krásou a to jsme teprve venku. Třeba to bude vevnitř jiné, než si představuji.

Vstoupíme dovnitř a je to tu ještě hezčí než z venku, moje mínění bylo nejspíš špatné. Jsou tu krásné kožené sedačky ve velikém čekajícím sále. Posadíme se na jednu z černých sedaček a čekáme než začne kino.

,,Kdy to začíná?" zeptám se ho. ,,O půl sedmé a mělo by to končit kolem osmé." odpoví mi. ,,A, proč tedy mám počítat s tolika hodinami po kině navíc?" nadzvednu obočí. ,,Protože mám ještě plány a jediné, co ti mohu prozradit je, že po kinu má snad každý hlad nebo žízeň." mrkne na mě s úsměvem ve tváři a já zapřemýšlím o jeho slovech.

,,A na co tedy jdeme?" naléhám už. ,,Uvidíš." ,,Noták, už by jsi mi to snad mohl prozradit, ne?" znovu naléhám. ,,Ne." řekne pevným hlasem a s malým úsměvem. Já si povzdychnu, prostě to z něj nedostanu.

Za pár minut nás pouští do obrovského sálu, jehož strop sahá snad až k nebesům. Usadíme se na naše patřičné místo, které si mi moc nelíbí, z důvodu, že je to dvojsedačka. Naše nohy se sebe malinko dotýkají, což způsobuje mé vnitřní chvění.