Dívka s kapucí

eight- in his arms

Pohled Hope:

,,Vstávej." slyším nějaké hlasy. Pomalu otevřu oči a sednu si. ,,Kolik je hodin strýčku?" ,,Sedm, už musíš vstávat." ,,Sedm?" divím se. Já jsem spala a já jsem spala dobře.

Strýc odejde a já si obléknu to co vždycky. V koupelně udělám běžnou hygienu a pak už si beru své věci a jdu do kuchyně. 

,,Dáš si snídani?" opatrně se mě zeptá. ,,Jo tak jo." usměji se. To, že jsem dnes spala dobře má nějaké dobré následky. Takhle dobrou náladu už jsem dlouho neměla. Není to nejlepší nálada na světě, ale je lepší než předtím.

Najím se a pak už si nazuji boty a vycházím z domu. U školy jsem celkem rychle a zahlédnu Ryana u vchodových dveří a ihned mi spadne úsměv z tváře. Skoro jsem na něj zapomněla i na to, jak jsem ho kopla asi mám veliký problém.

Jde směrem ke mě. Sakra, co mám teď dělat? Zmatkuju. ,,Ty jedna malá mrcho. Víš, jak to bolelo! Já ti ukážu!" rozhlédne se kolem sebe, jestli ho náhodou někdo nevidí a kopne mě do břicha. Schoulím se do klubíčka a první slza mi ukápne. Trochu se mi i zvedá žaludek, proč jsem si jen dávala tu snídani?

,,Budeš si na mě ještě dovolovat?" Zavrtím hlavou na náznak, že ne. Odejde, naštěstí. Vstanu na mé roztřesené nohy a pomalu se vleču ke škole.

,,Hope!" zakřičí někdo. Otočím se a uvidím Jasona, který ke mě běží. ,,Jsi v pořádku?" opatrně se mě zeptá, i když vidí, jak na to jsem. ,,Jo." pokusím se říci přesvědčivě, ale vůbec to tak nezní. ,,Vážně, řekni mi, co to je, prosím." ,,Jen je mi trochu špatně, to je všechno." změří si mě pohledem a opatrně mě vezme do náruče. ,,Co děláš?" vyjeknu. ,,Je ti špatně, ne? Tímhle tempem se na záchod nikdy nedovlečeš. Nejsem slepí, vidím, jak se ti klepou nohy a držíš se za břicho." nese mě jako porcelánovou panenku. Jako by se bál, že když mě upustí roztříštím se na kousky.

Donese mě na záchody a položí mě na zem. Rychle se rozeběhnu k záchodu a začnu zvracet. Nejsem moc nadšena, že je u toho i on.

Vstanu a jdu k němu. ,,V pořádku?" kývnu na náznak, že ano. ,,Dobře, tak teď půjdeme k ředitelovy a omluvíme tě z hodin." ,,Ale,.." ,,Neodmlouvej!" skočí mi do řeči a já si povzdychnu.

Jak řekl, tak i udělal a ředitel mě bez problému pustil. Nechápu, proč jde, ale se mnou až ven. ,,Kam jdeš ty? Nemáš jít na hodinu?" tázavě nadzvednu obočí. ,,Měl bych, ale odvezu tě. Sama to nezvládneš." nic nenamítám s ním to nemá prostě cenu. Otevře mi dveře u auta a odváží mě domů. Já mu tak nějak naviguji, kam má jet. Vlastně to bude první člověk, který zjistí, kde bydlím. 

,,Jsme tady." oznámím mu. ,,Díky." bez rozloučení opustím auto a jdu domů, kde ihned zalehnu do postele a pouze přemýšlím.

Vaše názory?

Omlouvám se, že nic dlouho nevyšlo. Snad vás příběh bude i nadále bavit. Ale už zase plánuji psát dlouhodobě, se mnou je to těžké, já vím.

PrincessGirl19