Dívka s kapucí

nine- Cafe?

Pohled Hope:

Jsem v luxusní restauraci v krásných růžových šatech, které na mě doslova září. Vlasy mám rozpuštěné a celkově vypadám jako princezna. Vůbec, nevím proč tu jsem a proč nejsem zahalená jako vždy. Rozhlédnu se po místnosti a spatřím přede mnou Jasona s růžemi v jeho rukách. Vyvalím oči, ale i tak růže přijmu. Přičuchnu si k nim, jak krásně voní. ,,Půjdeme?" otáže se mě a nabídne mi své rámě. Vyjdeme ven do krásného slunečního dne, ovšem najednou se obloha zatemní a přede mnou se objeví mí rodiče. Slyším hlásek, jak volá: ,,Pojď k nám, pojď." jakobych se ani sama nerozhodovala, nohy mě sami nesly směrem k rodičům a daleko od Jasona. Najednou jsem ztratila pocit bezpečí a kolem mě byla jen tma, pouhá tma nic jiného. Vše zmizelo. Měla jsem pocit, že se neumím nadechnou, najednou mi prostě nešlo dýchat...

Vyhoupla jsem se do sedu a raději si zkontrolovala tep, jestli doopravdy žiji. Párkrát jsem se nadechla, abych rozdýchala tuto noční můru.

Když to tak nějak rozdýchám, tak si rozsvítím lampičku a podívám se na hodiny, které právě ukazují pět hodin ráno. Koukám, že už se zase vracím do mého každodenního stereotypu.

Podívám se z okna do úplné tmy a přemýšlím o té noční můře. Proč se mi ze začátku vůbec zdálo, že jsem někde s Jasonem? Proč?To mi vůbec nesedí a pak se to zvrtlo. Měla jsem si vybrat mezi rodiči a ním. Je to všechno tak složité. Frustrovaně si prohrábnu vlasy a povzdychnu si.

Ani nevím, co mě to napadne, ale vezmu si sluchátku a jdu pouze v pyžamu na balkon do chladného ranního dne. Pustím si do uší smutné písničky, možná by se hodila dávka metalu na rozptýlení, ale já si pustím smutné písničky, které moc prožívám a vzpomínám na hezké chvíle v mém životě.

Když ovšem ucítím na rtech slanou chuť, uvědomím si, že mi tečou slzy. Rukama si je setřu, ale stejně pořád tečou. Pochybuji se do rytmu melodie a pobrukuji si u toho. Vůbec nevnímám okolí. Nejradši bych se v té hudbě skryla před světem, ale nejde to, bohužel. 

Přemýšlím nad věcmi, jako je třeba důvod dýchat, důvod žít. Nebylo by lehčí kdybych nežila? Kdybych se nikdy nenarodila? Nic z toho, co se stalo by se vlastně nestalo... To já jsem ta ničitelka všeho. Jsem zničená víc než dost a ničí mě ještě ostatní. Mám za potřebí žít? Chyběla bych někomu?

Zatřesu hlavou a rychle vypnu hudbu, abych přestala myslet na takové věci, není správné takhle uvažovat, ale já to přesto dělám. Možná je to znamení, že lidský život pro mě není a nikdy nebude.

Odejdu z balkonu celá promrzlá a jdu do pokoje. Hodiny už ukazují půl sedmé, páni, tolik času jsem přemýšlela.

Zajdu do koupelny. Dám si rychlou sprchu a smyji ze sebe stopy po slzách. Kéž by šli umýt pouhou vodou i mé myšlenky. 

Vylezu a obléknu se do mého klasického oblečení. Odejdu z koupelny popadnu batoh a jdu dolů.

,,Dobré ráno." pozdravím strýce a skloním se k mému úžasnému mazlíčkovi, kterého ihned podrbu za ušima a obejmu ho. Ještě mu vlepím pusu na hlavu a jdu se posadit na židličku.

,,Mám pro tebe snídani." položí přede mě talíř s palačinkami. ,,Ne, dnes nechci, promiň." sklopím pohled.

,,Já myslel, že... Vždyť včera jsi jedla a... Spala jsi dobře?" nakonec z něj vypadne. Jako vždy nahodím veselý úsměv a řeknu: ,,Ano, nejlépe," což mu vykouzlí úsměv na tváři a já jsem ráda, že mi věří.

,,Už půjdu." ,,Nějak brzy, ne?" ,,To nevadí." usměji se a políbím ho na tvář, aby si myslel, že mám dobrou náladu. Je dobré se takhle přetvařovat?

Nazuji si boty a odejdu z domu. Jelikož jsem šla dnes dříve do školy, tak jsem díkybohu nepotkala jednu krutou osobu, Ryana.

Vpluju do své lavice a čekám tam asi půl hodiny než se třída naplní studentky. Když do třídy vstoupí Jason, vzpomenu si znovu na ten sen, ale jen co zatřepu hlavou se zase vytratí.

,,Ahoj." zazubí se. Já ovšem jen kývnu na pozdrav, dnes opravdu nemám chuť na mluvení. ,,Jsi připravené na dnešní referát na děják?" optá se mě a já vyjeknu: ,,To už je dnes?" a plácnu se do čela. ,,Ano je. Neříkej, že jsi na to zapomněla." ,,Jen malinko." uchechtne se.

,,Ahoj Jasone!" přiběhne k naší lavice Kasey, ta pravá ruka Ryana. Dělá, že mě nevidí a mluví jen s ním. ,,Nezajdeme dnes někam?" usměje se na něj sladce. 

,,Um ne, dnes už mám nějaké plány... plány s... Hope." ukáže na mě a já vyvalím oči. ,,Aha.. tak doufám, že to není vtip. Já tě pozoruji." vyštěkne a odkráčí si pryč.

,,Děláš si ze mě srandu?" tiše vyjeknu. ,,Ne, ale když už mě tak pozoruje, tak...ehm... nezašla by jsi dnes třeba do kavárny? Třeba hned po škole." na tváři se mu objeví nadějný úsměv. ,,Ne." suše mu řeknu. ,,Prosím." zakňučí. ,,Ne." znovu a důrazněji řeknu. ,,Prosím, pak už tě nechám navěky být." pronese vážným tonem. 

Mám mu věřit? Nejsem si zcela jista. Ale pak už mě nebude otravovat... ,,Fajn, tak jo. Ale pak už mě necháš být." zavrčím a on jen přikývne a ještě tiše zamumlá: ,,Třeba na mě změníš názor." myslí si, že jsem ho neslyšela, ale já ho slyšela, ale nebudu to nějak řešit. Názor na něj nezměním!

Vaše názory?

Doufám, že se příběh stále líbí.

PrincessGirl19