Dívka s kapucí

ten- Cafe

Pohled Hope:

Ihned po škole jsem se snažila zmizet z dohledu Jasona. Nikam se mi s ním nechce, i když už je to tak napůl domluvené. Ale když zmizím, tak na to třeba úplně zapomene. Ale samozřejmě hned po škole za mnou běžel, jak splašený. 

,,Tak chceš jít teď nebo až déle?" optá se mě s úsměvem na rtech. ,,Teď, ať už to mám za sebou." odpovím mu bez kousku citu, což ho trochu zaskočí. ,,Fajn, tak pojdeme mým autem do jedné výtečné kavárny." mrkne na mě a přidá v kroku. Skoro mu ani nestačím. Odemkne své auta a já naskočím na sedadlo spolujezdce.

Odjedeme ze školního parkoviště a jedeme asi dvacet minut do centra města a pak dalších deset minut. Zastavíme na parkovišti, které už není v centru města a vystoupíme. Kolem nás je krásná příroda a před námi se nachází menší kavárnička. ,,Páni!" vydechnu. Sakra, to nebylo v plánu. Nesmím dávat najevo své pocity v danou chvíli, aby mě nechal být.

,,Jsem rád, že se ti tu líbí." sladce se usměje a podrží mi dveře kavárny, do které s tichým pozdravem vstoupím. 

Zavede mě k nějakému stolu u okna a odsuneme židli na kterou se posadím. Proč se tak snaží? Proč?

,,Tak, co si dáš?" podá mi nápojový lístek, který tu ležel. Uchopím jej do rukou a začnu pročítat, co vše tam je. ,,Asi karamelové laté." pokrčím rameny a podám mu ten lístek.

Zanedlouho přiběhne servírka s úsměvem na rtech a optá se nás: ,,Co si dáte?" vytáhne bloček, aby mohla zapisovat naše objednávky. Otevřu pusu a chci si objednat, ale předběhne mě Jason.

,,Prosím jedno karamelové laté a jedno kakao." usměje se na servírku, která s kývnutím odejde. ,,Kakao?" nadzvednu obočí. ,,Jo, miluji kakao." zazubí se a já se uchechtnu. 

,,Tady máte." položí před nás objednávky servírka a mi ji poděkujeme, pak zase odcupitá pryč.

,,Tak, co ráda děláš ve volném čase?" nervózně se mě zeptá. Docela mě jeho otázka zaskočila, nečekala jsem, že se mě bude ptát. ,,Ehm... já se ráda mazlím s Marlyem a ráda s ním chodím ven. Pak si ráda čtu a tak." pokrčím rameny, ale jeho se nezeptám. Raději bych kdybychom nemluvili. ,,Marley? To je tvůj přítel?" jakmile to vysloví začnu se nekontrolovatelně smát až se na mě otočí pár lidí. ,,Ne, to je můj pes." řeknu mezi smíchem a on se uchechtne. ,,Máš nádherný smích." dodá a to už s přestanu smát a pouze si usrknu z mého nápoje. Nemám ráda lichotky, říkali mi je pokaždé rodiče. Říkali, jak jsem dokonalá, úžasná, krásná, ale ne, já jsem kráva, která je připravila o život.

Když zaregistroval změnu mého chování, tak začal mluvit o sobě. ,,Já třeba rád posiluju a rád chodím ven s kamarády. Také miluju ježdění na skatu a hudbu." začal vykládat různé věci o sobě, ovšem když jsem se dál nezapojovala do konverzace sním, tak se začal ptát znovu mě. ,,A jak máš dlouho toho psa?" sklopila jsem pohled k zemi. Připomněl mi mé rodiče a můj první den, kdy jsem Marleyho získala. Z oka mi stekla jedna neposedná slza, kterou jsem rychle setřela hřbetem ruky, ale Jason si toho bohužel všiml. 

,,Jsi v pořádku?" starostlivě se optal. ,,Jo, jen je to pro mě citlivé téma." zahledím se do jeho krásných očí. ,,Promiň, to jsem netušil. Tak máš nějaké koníčky?" pokusil se změnit téma, za což jsem mu byla vděčná, ale smutek mě stejně nepřešel, takže jsem vstala a šla směrem k pultu.

,,Kam jdeš?" vyběhl ze židle a chytl mě za ruku. ,,Zaplatit pití a jdu domů." oznámila jsem mu s upřeným pohledem na zemi ,já tě pozval, já to zaplatím." než jsem něco stihla namítnout, tak stál u pultu a platil naše objednávky.

,,Odvezu tě." mrkl na mě a šel k autu a já samozřejmě jako poslušný pejsek za ním. Otevřel mi dveře a já nastoupila a pak sám také nastoupil.

,,Promiň neměl jsem se ptát na tu hloupou otázku. Zničilo to naše společné odpoledne." omluvně se na mě podíval. ,,Neomlouvej se, to já jsem jenom pitomá kráva." svěsila jsem hlavu dolů a začali mi téct slzy.

,,Ne, nejsi!" vyhrkl a vzal mezi své prsy mou bradu, abych mu viděla do očí. Setřel mi slzy a pohladil mě po tváři. Mé srdce začalo prudce bít a já netušila, co to se mnou je. 

,,Neznáš mě." vytrhla jsem se mu z rukou. ,,Ale snažím se tě poznat." namítl. ,,To není dobrý nápad. Proč se mě snažíš poznat?" vykřikla jsem. ,,Přijdeš mi zajímavá." pokrčil rameny a já se pouze uchechtla. ,,No, stejně tohle bylo naše poslední společné odpoledne. Už se to nikdy nebude opakovat a teď mě prosím odvez domů." ,,Ale..." chtěl znovu něco namítnou, ale já mu skočila do řeči. ,,Odvez mě domů." vykřikla jsem, znělo to jako rozkaz, což nebylo moc dobré, ale vyrazil z parkoviště. Naše cesta probíhala v tichosti, když mě dovezl domů, tak už jsem chtěla vystoupit, ale chytl mě za ruku. ,,Jsme alespoň kamarádi?" optal se s nadějí v hlase. ,,Ne." rozhodně jsem mu oznámila a vyběhla z auta pryč.

,,Kdo to byl?" optal se mě strýček doma. ,,Jeden blbec. Jdu si dělat úkoly a dnes už nebudu jíst." oznámím mu v klidu a zmizím v pokoji.

Celé odpoledne si dělám úkoly, ale stále se nemohu soustředit. Nevím, proč. Také trochu myslím na Jasona, jestli jsem na něj nebyla moc ostrá, ale připouštět k tělu si ho nechci, takže to byla správná varianta. Vím to.

Večer se jdu umýt a kolem desáté lehnout, ovšem usnout se mi povede až ve dvě ráno.

Vaše názory?

PrincessGirl19