Dívka s kapucí

2. | Ten neznámý

HOPE

Naše pohledy se na krátký okamžik střetly. ,,Hej, ty!" Vykřikne jeho slizkým hlasem a do toho pohodí svými blonďatými vlasy. Chviku na něj jen tak hledím a mé nohy nejsou schopny pohybu. Jakoby byly z kamene. Náhle mě pohltí obří vlna strachu a já se dám zbaběle na útěk. ,,To si ještě vyřídíme!" Zaječí výhružným tónem v hlase. Na to se již vůbec neotáčím a běžím rychlým tempem až k budově školy.

Udýchaně vběhnu do třídy, která je skoro poloprzdná. Pár jedinců, sedících na svém určeném místě, moji maličkost zcela ignorují. Zapadnu na své místo, kterým je poslední lavice u oken. Tam jsem zcela nenápadná. Momentálně se cítím alespoň trošku v bezpečí. Jsem ráda, že Barbie s Ryanem chodí o ročník výše než já - tedy do třeťáku. Dokud jsem zde, tak na mě nemohou, ale zůstat tu sedět navěky taky nemůžu.

•○•

Celý den ve škole utekl tak rychle, že mi to přijde snad i jako nereálné. Přijde mi nemožné, že již je poslední zvonění tohoto dne. Musím vyjít ze třídy a čelit všemu. Všem lidem a hlavně Ryanovi s Barbie.

Opustím pomalými kroky třídu držíc s ostatními v davu. Snažím se držet v hloučku, aby mě nikdo nespatřil. Ale na chodbách se všichni vydají jinými směry a já jsem sama.

Dojdu přes všechny ty pohledy ke své skřínce. Sice mě většinou ignorují, ale občas na mě upřeně koukají tak, až je mi to nepříjemmné. Ihned po škole vkročím do jídelny, odkud se line spoustu různých vůní - dá-li se tomu tedy říkat vůně. Vezmu si tác s příbory a postavím se k okénku, kde nandávají obědy. Když obdržím svou porci, rozhodnu se usadit někam k volnému stolu. Namířím si to ke stolu pro dva, kde je to pro mě naprosto ideální. Sním asi dvě lžíce. Ne, že by to nebylo dobré - ono tedy ani není, ale já tu chuť ani pomalu nevnímám. Spíš se snažím jen do sebe něco dostat, aby měl strýc radost. Pod těch dvou soustech jídlo odnesu a vydám se domů. Procházím znovu "mojí" cestou kolem parku. Dávám si veliký pozor na to, abych tu nepotkala Ryana. Po škole sem občas chodívá.

Porozhlížím se okolo a když Ryana i s tím neznámým klučinou z rána spatřím, rozbuší se mi strachy srdce a rychlým i zároveň tichým pohybem se dostanu za nejbližší strom, který mi má posloužit jako místo na schování. Nehodlám odejít, dokud tam oba dva stojí. Nebo alepoň, dokud je tam Ryan. Náhle se z mého batohu začne linou melodie z mobilu. ,,Sakra, někdo mi volá!" Šeptnu sama pro sebe. Ihned začnu pátrat v batohu telefon, který mi chvilku trvá najít. Než ho však najdu, vyzvánění ustane. Na chvíli se mi uleví, ale stejnak to museli slyšet. Než, abych riskovala stát zde, hodím batoh na záda a dám se na útěk. Dnes již po druhé.

Náhle ale do nečeho narazím a upadnu. Zatřepu hlavou a vzhlédnu směrem nahoru. Na de mnou se tyčí pro mě ten neznámý. Poznávám ho podle oblečení.

,,Om- omlouvám se." Vykoktám tišeji a hledím mu do jeho nádherných oceánově modrých očí. Na chvíli se v nich ztratím a začnu vnímat až když se ke mně nahne a pomůže mi zpět na nohy. Leknu se jeho gesta a tak se mu vyškubnu. To zapříčiní, že znovu skončím na zemi, ale tentokrát se postavím sama a opráším si kalhoty. V ten moment mi dojde, že tu vlastně někde je Ryan, ale když se zděšeně ohlédnu okolo, nikde již není. Mé srdce se na chvíli uklidní. Ale co když je to past a Ryan poslal tohohle kluka? Běhá mi v myšlenkách.

,,Jsi v pořádku?" Vysloví opatrně svým hlubokým hlasem. ,,Asi jo, ty si ale nedělej starosti." Zavrčím. Mé chování ho zaskočí, pro to se zatváří udiveně. Ještě pár vteřin si vzájemně hledíme do očí. Je to, jak ze špatného romantického filmu. Po chvíli uhnu pohledem a rozběhnu se od něj pryč.

Jetě chvilí mi běhal ten kluk v myšlenkách. Nevím, proč ztrácím vůbec čas myšlením na něj. Jsem si jistá, že má mysl na něj brzy stejně zapomene.