Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 3.

„A místo toho, abys byl tedy rád, že se zase vidíme, tak mi musíš vyčítat těch pár dnů, co jsem za tebou nemohla přijet?" opáčila dotčeně a zamyšleně si slabě kousla do spodního rtu. Jasně, rejpni si do mě, já to mám strašně rád! „To od tebe není moc fér. Já ti taky nevyčítám, že jsi nepřijel na narozeninovou oslavu mé mamky," pokrčila rameny a i přesto, že já se k ní snažil aspoň trochu tulit a něžně ji hladit po zádech, ona se znovu radši věnovala svému mobilu.

„Už jsem se ti za to omluvil, ale stejně je to tvoje chyba," připomněl jsem ji s lehce našpulenými rty, abych na sebe víc upozornil. „Říkala jsi mi, že Kim neplánuje žádnou velkou rodinnou oslavu, spíš naopak, takže mi to nemůžeš vyčítat. A to, že jsem si na to i přes to všechno vzpomněl a poslal ji přání i z Ameriky, to už na tebe tak nezapůsobilo, jo? Sice mě potěšilo, že to tvé mamce udělalo radost, ale mně především šlo o to, abys měla radost ty, že jsem si vzpomněl," zamručel jsem slabě a natáhl se na postel. Tohle nemá cenu řešit!

„No tak to je skutečně obdivuhodný, když už spolu chodíme víc, jak dva roky," utrousila bez známky čehokoliv, co by mi mohlo napovědět, že kromě té rozmrzelosti v sobě má i kousek vřelého citu, do něhož jsem se před tolika měsíci bezhlavě zamiloval. Nebyla to právě ona, kvůli komu jsem se o to víc těšil na pár dnů volna během turné? To spolu jako celou dobu nebudeme mluvit? Já tu budu unaveně ležet, ona si s někým psát? Jako dva - pomalu cizí - lidé během náhodného shledání? No to je skutečně báječný!

„A ty si pamatuješ, kdy má třeba má mamka narozeniny?" napadlo mě po chvíli ticha, během něhož jsem měl prostoru k přemýšlení pravděpodobně až moc. Postoj mé přítelkyně mě trochu zarazil - okamžitě strnula v pohybu a pohled zvedla směrem ke zdi naproti ní. „Co? Přemýšlíš aspoň nad tím, na co jsem se tě ptal, nebo jsi duchem opět mimo tuto místnost?" podíval jsem se na ni, i když ona mi pohled tvrdohlavě odmítala věnovat.

„Jay? Počkej, když jsem s tebou jela na její třicáté deváté narozeniny, tak vím, že bylo všude relativně dost sněhu. Takže - jasně, to vím naprosto přesně - osmého února," odpověděla klidně a její strnulost okamžitě nahradilo ležérní rozpoložení.

„Tak, nevím, co máš osmého února ty, ale já o ničem důležitém nevím," vrátil jsem ji znovu do nejistoty, protože mě možná ani moc nepřekvapilo, že to nevěděla. I když na druhou stranu bylo docela smutný, že toho o mě věděli fanoušci víc, než má přítelkyni - neboť ta byla podstatně blíž ke všem 'důležitým' informacím.

„No, to víš, na čísla jsem hrozná," mávla nad tím rukou, jakoby snad o nic nešlo, ale aspoň ten mobil zamkla a odložila ho na vedle sebe. Natočila se ke mně, aby zkontrolovala můj výraz, ale já se prostě nedokázal zlobit, i když zrovna teď bych k tomu mohl mít relativně pádný důvod. „Ale i ty jsi mi moc chyběl," zavrněla, když se ke mně začala přibližovat a vypočítavě si prohlížela, jakou šanci má na definitivní usmíření.

„Vážně?" zbystřil jsem okamžitě, ale i přesto byl rozhodnutý nepodlehnout prvním svůdným slovům, jimiž by se mě snažila oslnit. Eleanor nade mnou lehce přikývla a svými rty se natáhla k těm mým ve snaze je spojit. „Něco jsem ti vlastně přivezl," vzpomněl jsem si náhle při pohledu na její sytě rudé rty obtáhnuté rtěnkou a aniž bych ji něco dále vysvětloval, natáhl jsem se pro tašku stojící na zemi, abych onen předmět našel bezpečně schovaný mezi oblečením.

„Co to asi bude," zamrmlala si pro sebe tiše, snad ani nechtěla, abych to slyšel já.

„Ty tvrdíš, že jsi na čísla špatné, no, já se snažím pamatovat si aspoň těch, na nichž mi záleží. A protože jsi před pár dny měla narozeniny a nic moc jsi ode mě nedostala-," objasnil jsem ji relativně klidně a podal ji malou, nízkou krabičku. Podíval jsem se nejistě na ní, jestli se ji to bude líbit a pro sebe se slabě usmíval, neboť její tmavé oči zářily vzrušením.