S šílencem na ostrově

!1!

První,co jsem po probuzení cítil byla ostrá bolest hlavy,která zmizela stejně rychle jako se objevila.

Chvíli jsem si nemohl vzpomenout,co se stalo,ale pak jsem si uvědomil,že nám někdo do autobusu napustil plyn.

Chtěl jsem si protřít oči a podívat se,kde to jsem,ale mé ruce byly za zády pěvně svázány.

Povzdechl jsem si a vyděsil se,když někdo kousek ode mě pšíkl. Vystrašeně jsem vypískl a nebyl jsem jediný.

Začali tu po sobě pokřikovat lidé,ve snaze najít svou druhou polovičku nebo kamaráda. Už mě začínalo štvát,jak pořád nahlas křičí něčí jméno tak jsem nakonec křikl 'ticho!',ale i nadále byl hrozný kravál.

"Ticho!!" Zařval jsem hlasitě,až všichni stichli. Úlevně jsem vydechl a uklidnil se."Neví někdo,kde to jsme?" Zeptal jsem se už mírněji,ale všechny odpovědi byly záporné.

Rozhlédl jsem se do tmy,abyvh zjistil kde se aspoň nacházíme,ale jediné,co jsem viděl byly siluety lidí,co tu byli se mnou.

Víc jsem zaostřil,a snažil se v té tmě zorientovat,až se mi nakonec podařilo spozorovat špinavé zdi kolem nás,a nějaké nádoby,takže jsem usoudil,že jsme ve sklepě.

Pokusil jsem se najít ještě dveře,které by mohly být šance na útěk. Opravdu jsem je po chvíli uviděl kousek od sebe. Co mě ale zarazilo,byl kluk o ně opřený.

Vypadalo to,jakoby nás viděl,jakoby přesně věděl,kde se kdo nachází. Prohlížel si všechny jako kořist,až se zastavil pohledem na mě.

Když si všiml,že ho vidím taky,ikdyž trochu,ušklíbl se a rozešel se ke mě. Jeho kroky se nesly tichem a většina lidí kvůli tomu začala i panikařit.

Zastavil se těsně u mě a já si ho mohl prohlédnout lépe,ikdyž tma mi to ztěžovala. Od jeho očí jsem jel dolů k hrudi a pak k jeho levé ruce.

Až teď jsem si všiml,že zpoza zad vytáhl menší nůž.