I'm pregnant... PROBLEM!! (Harry Styles / 1D) 1/3

20) Napínavá scéna a dobré zprávy

Harry zalapal po dechu; nemohl si pomoci. Sklepení, ve kterém byl, mu bylo až moc povědomé. Nejen že ho už viděl – už tu i byl. Tohle bylo to místo, které navštívil, když se podíval do Brumbálovy Myšlénky, místo, kde byli Lestrangeovi odsouzeni k doživotnímu žaláři v Azkabanu.

Stěny byly z tmavého kamene, ozářené mihotavým světlem pochodní. Po obou stranách měl prázdné lavice, ale ve vysokých lavicích před sebou viděl mnoho siluet. Siluety spolu mluvily tichým hlasem, ale když se za Harrym zavřely těžké dveře, rozhostilo se ticho.

Síní zazněl chladný mužský hlas.

„Jdeš pozdě."

„Omlouvám se," řekl Harry nervózně, „Já – nevěděl jsem, že se změnil čas zahájení."

„To není chyba Wizengamotu," řekl hlas, „ráno k vám byla poslána sova. Posaď se."

Harryho pohled utkvěl na křesle uprostřed místnosti – opěrky na ruce byly omotané řetězy. Na vlastní oči viděl, jak se řetězy proberou k životu a omotají každého, kdo si mezi ně sedne. Jeho kroky duněly, když šel po kamenné podlaze. Opatrně se posadil na krajíček křesla a řetězy výhružně zachřestily, ale zůstaly ležet. Harrymu se dělalo trochu nanic. Podíval se na lidi v lavici nad sebou.

Bylo jich tam asi padesát, všichni, alespoň ti, které viděl, ve švestkově modrých róbách s ozdobně vyšitým „W" na levé straně hrudi, a všichni zírali dolů na něj, někteří velmi přísně, jiní s upřímnou zvědavostí.

Uslyším zaklepání na dveře a zrovna tak dobrá scéna. No nic budu si to muset přečíst potom.

„Dále." zavolám směrem ke dveřím a odložím knížku na stolek.

Do pokoje vejdou doktoři. Mám snad pocit, že to jsou všichni z oddělení. Postupně všem odpovím na pozdrav a čekám co z nich vypadne.

„Emily Evans, narozena 28.7. 1996, přijata před včerejšky po pádu z houpačky. Je v 2 týdnu těhotenství." přečte jeden mladý doktor z papírů.

„Tak co s Vámi uděláme slečno?" zeptá se mě primář, přečtu jeho jméno na vizitce co má na bílé košili.

„Nejradši bych byla už doma, ale můj přítel mi řekl, že tu budu muset 14 dní být. Je něco s dítětem?"

 „Ne nic s ním není slečno. Je v pořádku,  ale chceme abyste měla klid." odpoví mi primář na můj dotaz.

„Dneska odpoledne Vás dáme na normální pokoj na oddělení gynekologie." usměje se.

„Kdy se budu moct jít projít ven?"

„Procházky nechte na zítra až budete pořádně odpočinutá. Nashledanou"

„Nashledanou." odpovím a všichni doktoři zmizí z pokoje.

Vezmu si zase knížku a začnu číst zase tam kde jsem skončila.

Jsem možná v půlce knížky, když mi zase někdo zaklepe na dveře. Ani mě to nenechají dočíst. Do pokoje vejde sestra s obědem. To už je oběd?

„Dobré odpoledne. Nesu Vám oběd." položí mi ho na stolek.

„Děkuji." poděkuji a sestra s úsměvem odejde.

Přisunu si stolek blíže. Tak co dneska mám. Oddělám víko na jídle a nestačím se divit. Jo je tam taky jídlo to mě zase tak moc nezajímá, ale pod víkem je schovaná malá růžička a u ní lísteček.  Červenám se vím od koho je. Přičichnu si k růži a podívám se co je napsáno na lístečku.

MALÉ PŘEKVAPENÍ. VÍŠ CO MI DALO PRÁCE PŘEMLUVIT SESTŘIČKU ABY TO K JÍDLU DALA? VAŽ SI TOHO! ODPOLEDNE JSEM U VÁS. MÁM VÁS RÁD. HARRY.

Usměji se, růžičku a lísteček položím na stolek a pustím se do jídla. Jo mám rýži se zeleninou a maso. 

Všechno spořádám do poledního drobečku. Bylo to výborné. Nejraději bych se nějak sbalila aby mě nemusel nikdo obsluhovat, ale nemohu. Pořád jsme napojeni na přístrojích. Noc nic teď už jen čekat až mě konečně převezou na pokoj.