Random Customer

part 31.

„Budeš spát v mém pokoji, dokud se všechno nevyřeší, dobře?“ podívala jsem se na Mirandu, která seděla na posteli se zcela zoufalým pohledem. Nebylo ji to zrovna dvakrát příjemné, že nás musí otravovat. Z naší strany to není otravování, ale jí to tak bohužel přijde.

„Pokusím se co nejdříve sehnat nějaké peníze, zítra zkusím najít někoho bohat-“ moc dobře jsem věděla, kam tímhle míří, a proto jsem ji zastavila.

„Ne, Mirando. Nad tímhle ani nepřemýšlej. Jsi těhotná“ potřásla jsem hlavou a podívala se na její bříško.

„Co jiného mám asi dělat?“ její oči se leskly. Chtělo se ji brečet, ale opět to zadržovala uvnitř sebe. Je pěkné, když člověk snaží být silný, ale někdy musí dát průchod svým emocím.

„Mám nápad“ odpověděla jsem ji po chvíli. Posadila jsem se vedle ní a váhavě se na ní podívala. Nejspíš mě odmítne, ale za pokus to stojí.

„Zítra, až vstaneš, tak jdi za Ryanem a promluv si s ním. Na rovinu. Řekni mu, jak se věci mají, a věř mi, že se toho dost vyřeší. Prosím neříkej, že to neuděláš. V tomhle stavu nemůžeš takhle vydělávat peníze, a obě dobře víme, že Ryan jich má až moc. Tím ti nechci říct, aby si je z něj vysávala, ale i on má podíl na tom dítěti, které čekáš“ snažila jsem se mluvit klidně a upřímně, abych ji přemluvila.

Miranda sklonila svůj zrak a začala přemýšlet. V duchu jsem si fandila a doufala, že přistoupí na můj návrh. Ale upřímně? Je to ten nejlepší způsob, jak z téhle situace vyjít. Stejně se to jednou nebo později bude muset dozvědět. Po přibližně minutě váhání zvedla svou hlavu a podívala se mi do očí.

„Fajn“ nahlas si oddychla a já své rty vytvarovala do písmenka o. Vážně teď Miranda souhlasila s tím, co jsem jí navrhla?

„V-vážně? Promluvíš si s ním?“ zeptala jsem se, abych měla plnou jistotu. Vím, že to není má věc, ale Ryan si zaslouží znát pravdu a Miranda zase pomoc.

„Promluvím“ přikývla svou hlavou a na mé tváři se vykouzlil úsměv.

„Dobře. Já už teď půjdu spát, tak si dej klidně sprchu a hlavně se dobře vyspi“ obejmula jsem jí a stanula z postele. Pomalým krokem jsem se chystala vyjít z postele, avšak když jsem vycházela ze dveří, zastavil mě její hlas.

„Jess?“ otočila jsem se jejím směrem. „Děkuju“ šeptla a já jí věnovala úsměv. Bez odpovědi jsem vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře.

Když si to všechno promyslím, dopadlo to docela dobře. Dozvěděla jsem se důvod jejího návratu a našla jí místo na přespání. S Justinem jsem si všechno ujasnila, a jak už jsem řekla minule, snad bude všechno lepší. Otevřela jsem dveře od Justinova pokoje a vešla dovnitř. Ležel na posteli s přivřenýma očima, takže jsem opatrně zhasnula a potichu došla k posteli, na kterou jsem si lehla. Vlezla jsem si pod deku a v momentě, kdy jsem své oči zavřela a uvolnila své tělo, jsem na svém boku pocítila jeho ruku.

„Dobrou“ řekl hrubým ospalým hlasem a přisunul se blíže ke mně. Jeho srdíčkové rty přitiskl na mé čelo.

„Dobrou noc“ šeptla jsem a přitulila jsem se k němu. Nad ničím jsem už nepřemýšlela. Všechny myšlenky jsem dala stranou, protože jsem tu teď usínala v jeho posteli, vedle něj a v jeho objetí. Co více si přát.

Z pohledu Mirandy*

Znáte ten pocit, kdy se vám ani trochu nechce vstávat z postele nebo vůbec vycházet z pokoje? Přesně takový teď pocit mám. Jenomže u většiny lidí to je kvůli školy nebo práce. U mě to je kvůli tomu, že musím čelit svým následkům. Můžu si za to z poloviny sama, ale stalo se. Kdyby mě do toho Jess nepřemluvila, nejspíš bych mu o tom nikdy neřekla. Ale měla pravdu, musím se tomu postavit.