Random Customer

part 4.

Pocítila jsem, jak se mi na pár sekund zastavil tep mého srdce. Všechny peníze jsou pryč. Naše ranní radost a úleva je pryč a vrátil se zpátky nesnesitelný zmatek a strach. Do hlavy se mi nahromadilo několik myšlenek a já nedokázala pochopit ani jednu. Proč by Miranda vzala všechny naše peníze a utekla pryč? Ke všemu, když těch peněz nebylo moc.

„Jess?“ přerušil mě Justin a já konečně popadla dech.

„Stalo se něco?“ řekl po chvíli, kdy jsem stále mlčela. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.

„M-miranda zmizela a s ní i peníze na zaplacení nájmu“ chytila jsem se za čelo a mírně potřásla hlavou, abych setřásla všechny ty myšlenky v mé hlavě.

„Miranda, jako ta ze včerejška?“ nervózně se zeptal a já přikývla hlavou. Bez dalšího slova jsem se zvedla ze židle a rozutekla jsem se ven. V tu ránu mě zasáhl chladný vítr, který se dokonale propletl mezi pramínky mých vlasů. Dřepla jsem si a zabořila jsem tvář do dlaní. Ještě ráno jsme měli šanci na to, abychom měli zajištěné bydlení na další měsíc, teď už nemáme ani na jídlo. Jeden večer se všechno dokáže napravit, a jedno ráno se dokáže všechno rozpadnout. V kousku duši doufám, že se Miranda vrátí a nějak to vysvětlí, ale podle toho, co mi řekla Missy, doufám špatně.

„Jess“ pocítila jsem něčí ruku na svém rameni a podle hlasu to byl Justin. Nic jsem neřekla ani jsem se na něj nepodívala. Pořád jsem schovávala svou tvář ve svých dlaních.

„Chceš abych tě odvezl domů?“ zašeptal blízko mého ucha a já jen přikývla. Chytil jednu mou ruku a odtrhl ji od mé tváře. Druhou ruku si ovinul kolem mého pasu a pomohl mi, se zvednout. Pevně stiskl mou ruku a propletl si se mnou navzájem prsty. Jeho druhá ruka pořád zůstala na mém pase a pomalými kroky jsme došli k jeho autu. Otevřel mi dveře a počkal, než nasednu. Bez jakýchkoliv slov si nasedl i on a rozjel se.

„Chceš si o tom promluvit?“ řekl tišším hlasem.

„Ne“ odsekla jsem protivně a pořád jsem zírala na cestu před sebou.

„Promiň“ řekla jsem po chvíli, kdy mi došlo, jak nechutně jsem ho odbyla.

„Za co?“ moc dobře věděl za co, jen to chtěl slyšet přímo ode mě.

„Že jsem na tebe protivná. J-já jen.. prostě ještě ráno bylo všechno v pořádku, a teď?!“ pokývala jsem hlavou a zadržovala jsem slzy, které se draly na povrch.

„Všechno bude v pořádku“ přiložil ruku na mé stehno a začal s ní přejíždět pomalu dolů a nahoru.

„Nebude“ zamrmlala jsem si pod nos a nadále jsem už mlčela. Nevěděla jsem co říct a očividně i Justin. Nastalo mezi námi trapné ticho, ale vůbec mi to nevadilo. Nechtěla jsem o tom mluvit, chtěla jsem se dostat jen co nejdříve domů, abych zjistila okolní věci. Během cesty jsem se párkrát snažila dovolat Mirandě, ale pokaždé jsem se dovolala do hlasové schránky.

„Kde mám jet dál?“ zeptal se Justin, když stál na tom místě, na kterém mě dneska potkal.

„Dojdu to pěšky“ mykla jsem rameny a chystala jsem se odemknout pás, ale Justinova ruka mě zastavila.

„Řekla si, že je to na úplně opačné straně, takže tě odvezu, jen mě naviguj“ usmál se a já odtrhla ruku od pasu.

„Jeď rovně a při první odbočce doprava“ jak jsem řekla, tak Justin udělal.

„Teď zaboč doleva a pak už jen rovně, je to dlouhá ulice“ Justin pozorně sledoval cestu, aby neodbočil špatně a prohlížel si i okolí.