Random Customer

part 26.

„Nechci odsud odjet jenom kvůli ní“ zvýšila jsem svůj hlas, při pohledu na Justina. Ano, balil nám věci. Rychlým tahem je strkal do našich kufrů, abychom byli co nejdříve sbalení. Věděla jsem, že tohle udělá, když mu to řeknu. Ale zase jsem mu nechtěla lhát. Bože, proč se muselo všechno tak zkomplikovat? Počkat, vlastně pokaždé, když je v tom Miranda, se něco přihodí. Že mě to vůbec překvapuje.

„Jess, já taky nechci odjet, ale musíš si s ní promluvit“ na pár sekund ke mně zdvihl pohled, ale pak ho zase vrátil na zbytek věcí, které ještě nedobalil.

„Ale tohle měl být náš skvělý výlet. Měli jsme si ho společně s Jazzy a Jaxonem užít“ zakňučela jsem a překřížila své ruce na hrudi. Svůj pohled jsem sklopila na své bosé nohy, přičemž jsem zadržovala slzy v očích. Ano, chce se mi brečet. Všechno bylo tak dokonalé, dokud se tu ona opět neobjevila.

Uslyšela jsem hlasité povzdychnutí a po chvíli jeho ruce na mých bocích. Příjemně mě jimi masíroval a opřel si čelo o to mé. Jeho teplý dech se odrážel od mé tváře a místnost pohlcovalo nesnesitelné ticho.

„To, že teď odjedeme, neznamená, že si to nezopakujeme“ promluvil tichým hlasem a na konci se pousmál.

„Všechno pokazila“ zamumlala jsem si pod nosem. Justinova hruď se silněji přitiskla k té mé, takže mezi námi nebyla ani sebemenší mezera.

„Proč s ní nechceš mluvit?“ zeptal se s nejistotou v hlase. Čekala jsem takovou otázku.

„Lhala nám. Okradla nás. S takovým člověkem už nechci mít nic společného“ zvedla jsem svůj zrak a zadívala se do jeho čokoládových očí. Miluju je.

„Každý dělá chyby. I já několik udělal, a ty určitě taky. Dělat chyby je lidské, možná se přijela omluvit“ během toho, co říkal, jsem přiložila ruce na jeho záda. Něco na tom bude, z jedné strany to je pravda, ale z druhé je to zase něco, na co jen tak lehce nezapomenu.

„Já vím, ale bude to těžké s ní potom všem promluvit“ zoufale jsem si povzdychla. „Nechci odsud odjet, měl to být skvělý, několika denní výlet“ pokračovala jsem.

„Hodně ti na tomhle výletě záleží, že?“ odtáhnul se ode mě a upřeně se mi podíval do očí. Jenom jsem mykla svými rameny a podívala se jiným směrem.

„Záleží mi na něm více než hodně. Víš, nikdy jsem na výletě nebyla. V dětském domově jsme žádné neměly, a když byl nějaký se školou, dětský domov mě nepustil. Nechtěli mi to zaplatit. A po střední jsem se už věnovala jenom jednomu. Své práci, takže jsem ani nijak neuvažovala nad nějakým výletem. Potřebovala jsem peníze, takže jsem pracovala každý den. Samozřejmě jsem už postupně nepotřebovala pracovat každý den, ale i tak..“ jakmile jsem dořekla to, co jsem říct chtěla, jsem spojila své rty do úzké čáry.

„J-já nevěděl, že to pro tebe znamená až tak moc“ zmateně zakoktal.

„To je v pohodě. Prostě se sbalíme a odjedeme“ smutně jsem odpověděla a snažila se vytrhnout z jeho rukou. On si mě však přitáhl zpátky k sobě a jednu ruku přesunul na mé líčko. Palcem mě začal hladit a hlavou se ke mně naklonil blíž. Na rty mi vtiskl lehký, ale zároveň dokonalý polibek.

„Vynahradím ti to. A slibuju, že nám to nikdo ani nic nepřeruší“ na jeho tváři se vytvaroval široký úsměv.

„Dobře“ zasmála jsem se a opětovala mu polibek. Tentokrát se mi už podařilo vymanit z jeho rukou a dobalit poslední věci. I když se mi nechtělo, nic jiného mi nezbývalo. Ale podle toho co říkal, se mám alespoň na něco těšit. Taky doufám, že to co řekl, bude pravdou. A slibuju, že nám to nikdo ani nic nepřeruší.