Random Customer

part 14.

I když Justin chtěl, abych spala u něj, rozhodla jsem se ještě pro tentokrát spát ve svém pokoji. Potřebovala jsem klid na přemýšlení. Sice jsem si jistá tím, že mě k němu něco táhne, ale bojím se mu otevřít stejně jako Mikovi. Dát mu do dlaně své srdce a počítat s tím, že se o něj bude starat dobře. Ale bojím se. Pořád někde ve mně přebývají ty špatné zkušenosti, které jsem s Mikem zažila. Mnoho lidí mi říká, že ne všichni jsou takoví, ale co když ano?

Co když jim jde celou dobu jenom o jedno? Proto potřebuju čas. Stejně si myslím, že tři dny by byly na každého krátká doba. No, to bylo nejspíš vše, nad čím jsem uvažovala, protože jsem po chvíli usnula. Druhý den jsem vstávala kolem dopoledne, byli jsme všichni společně na obědě v té restauraci, kde jsem byla poprvé s Justinem. Dalo by se říct, že si všichni dobře rozumíme, a i když by to nikdo nečekal, beru Ryana jako bráchu. Dělám s ním všelijaké blbosti, dokážu s ním mluvit hodiny, i když je to někdy na obtíž. Justinovy pohledy nás totiž oba propalují, a to si jenom povídáme. Řekla bych, že to má co dočinění s žárlivostí, ale zatím nemá na co žárlit, protože ani s jedním nic nemám. Freda beru jako staršího bráchu, protože na všechno dohlíží a snaží se, aby šlo všechno v pohodě. Ale tím zase nechci říkat, že s ním není sranda, protože je.

Zrovna teď ležím s Justinem na posteli a díváme se na nějaký film. Jsem natolik zabraná vlastními myšlenkami, že ho vůbec nevnímám. Hlavu mám opřenou o Justinovu hruď a pravou nohu mám přehozenou přes jeho nohy. Jeho ruka je někde pod mou hlavou a jeho prsty si hrají s pramínky mých vlasů. Kdyby teď někdo vešel do pokoje, asi bychom mu nerozmluvili, že jsme jen kamarádi.

„Přemýšlela jsi někdy nad tím, že by jsi našla svou rodinu?“ zeptal se z ničeho nic Justin. Zvedla jsem hlavu a podivně jsem svraštila obočí.

„Proč tě to napadlo?“ zlehka jsem přejela rukou po jeho hrudi a prsty jsem dělala různě velká kolečka.

„Nevím“ mykl rameny a sklonil zrak na mou ruku, která neustále přejížděla po jeho hrudi.

„Víš, nedokážu si představit, že bych neznal své rodiče, proto mě to zajímá“ pomalu zajel k mé ruce a naše prsty si začaly opatrně hrát.

„Někde uvnitř mám obrovskou touhu je poznat, ale..“ povzdychla jsem si a položila jsem znovu svou hlavu na jeho hruď.

„Ale?“ schoval tvář do mých vlasů, takže se jeho dech odrážel od pokožky na mé hlavě.

„Ty by jsi chtěl poznat lidi, kteří se tě zbavili pro nic za nic?“ řekla jsem jednoduše a propletla jsem si s ním ruku.

„Třeba měli nějaké problémy“ řekl tišším hlasem.

„Problémy?“ řekla jsem ironickým hlasem a znovu jsem zvedla hlavu z jeho hrudě. „Každý problém se dá nějak vyřešit, stačí jen chtít. Tady nejde o to, že sem vyrůstala v dětském domově, tady jde o to, že ani nevím, proč mě tam dali. Byl mi jeden rok. Vždyť ani nevěděli, jaká jsem, nemohli mě tam dát proto, že by mě neměli rádi, tak proč?!“ ke konci se už můj hlas prolamoval. Zadržovala jsem v sobě slzy, což se mi dařilo dobře.

„Jess“ vydechl Justin a jemně přejel krajem ruky po mém líčku. „Musíš jim dát druhou šanci, každý dělá chyby“ usmál se do široka, přičemž jsem pokroutila hlavou.

„Takže jsem podle tebe chyba?“ odfrkla jsem si a sklonila jsem zrak.

„Tak jsem to nemyslel a ty to moc dobře víš“ přejel po mé ruce, ale já se v ten okamžik vytrhla z jeho objetí a rychle jsem se rozutekla pryč z jeho pokoje.

je krátká a je to po dlouhé době, vím, ale mám k tomu své důvody..:) v posledních dnech jsem měla problém s rukou, a tak mi dali sádru. no, nečekala bych, že psaní bude tak těžké, ale je, takže jsem ráda, že jsem napsala vůbec tohle:D ale děkuju za komentáře u minulé části!! do Vánoc snad stihnu ještě jednu a dlouhou!:*