Holčiny.. je to tady :')) Tenhle příběh touhle kapitolou končí ! :')) Nečekala jsem že bych se s ním dostala tak daleko ale je to tak.. ale nebudu to teď prodlužovat, řeč dám až nakonec :)
Moje kroky se neustále vrací a zase přechází jinak, když nervózně chodím po nemocniční chodbě. Po tvářích mi samovolně stékají slzy, které ale nevnímám. Ta bolest v srdci je horší... Ta zastínila všechno. Všechny pocity radosti, všechny šťastné vzpomínky jsou opět skryty za tím závojem bolesti.
Všechny nezodpovězené otázky v mé hlavě se týkaly jen a jen jeho, jak dlouho tam ještě bude ? Přežije to vůbec ? Panebože to ne, on to musí přežít, zvládne to, já vím že to dokáže !
Pod náporem všeho se podél zdi svezu dolů na tvrdou podlahu a hlavu složím do dlaní, moje tělo se začne otřásat pod náporem vzlyků. ''Riley... Riley to... Bude to dobrý, Harry to zvládne, zvládne to.'' začne mi do ucha šeptat Niall.
''Nech mě být... Prosím.'' zašeptám, odháním ho, zase od sebe všechny odháním jako tomu bylo tenkrát když zemřela matka.
Povzdechne si, ale nakonec se zvedne a odchází. Popotáhnu a v hlavě si promítám všechny vzpomínky co jsem s ním zažila.
To jak moc jsem ho nesnášela, když jsem ho viděla prvně, to jak mi každým dnem lezl víc a víc ne nervy. Jeho katastrofální chování...
Ale i přes to všechno, i přes tu lež, je to člověk kterého neskutečně miluju, nemůžu ho ztratit, nechci ho ztratit. ''Já tě potřebuju Harry.'' zašeptám a hlavu si opřu o zeď.
''Ty nevíš jaký to je! Neznáš ten pocit, když ti tvůj kamarád, tvůj bratr bodne kudlu do zad! Nevíš co to je!'' vybavily se mi Harryho slova a to jak plakal. Panebože... ale to přeci nedává smysl, vždyť on mi lhal, to Nialla Emily podvedla... s Harrym.
''Miloval jsem ji, tak šíleně moc, byl jsem zaslepený a neviděl to, že ona milovala jeho.'' popotáhl a jeho pěst vyletěla proti zdi. ''Ale našel jsem tebe... Ty nechápeš co pro mě znamenáš Riley.'' Slova která tenkrát vypouštěl z úst zněla tak pravdivě a přesvědčivě, proč by pak ale lhal ?
Proč by mu tak moc vadilo, že se bavím s Niallem, když to byla lež ?! Slzy na mých tvářích se zdvojnásobí a mě všechno přestává dávat smysl, hrál to Harry vážně celou tu dobu ? Nebo mi lhaly oba aby zakryli ještě něco ?
''Miluju tě... Víc než cokoliv, jsi moje všechno... Teď jsi můj život ty Riley.'' tuhle větu nezapomenu, možná že i tohle byla lež ale i tak, jsou, byly a budou to ta nejkrásnější slova co mi kdy kdo řekl.
''Proto to všechno... Mám strach, strach z toho, že tě ztratím a když ztratím tebe... Ztratím všechno po čem jsem kdy toužil, všechno co jsem kdy potřeboval..''
''Tak proč jsi lhal?!'' vyjeknu a můj hlas se rozlehne po prázdné chodbě. Nic mi nedává smysl, všechno je zmatené... Můj život je jedna velká lež, jeden velký omyl...
A když Harryho ztratím, utvrdím se dokonce i v tom, že už vlastně není pro koho žít..
Mám pocit že začínám bláznit. ''Slečna Bricketová?'' hlas, který mě vysvobodí z panického až blouznivého myšlení patří starému muži s brýlemi naraženými na nose. Vymrštím se na nohy a zděšeně se na něj dívám.
''Jak je na tom? Kde je?!'' chrlím jednu otázku za druhou, doktor si z očí sundá brýle a promne si oči. ''Dělali jsme co bylo v našich silách... Ale pan Styles utrpěl velice vážná zranění...'' odmlčel se, moje srdce vynechalo úder. Dech jako by se ztratil a kyslík z mých plic zrovna tak.
''Ne...'' zašeptala jsem a začala jsem kroutit hlavou. ''Ztratil moc krve...'' začal znovu mluvit, ale já jeho slova slyšela tiše, tišeji než šepot. Můj život se zbortil jako domeček z karet. ''Udržují ho na živu pouze přístroje... Nevíme jestli se vůbec někdy probere z komatu.'' tyhle slova už jsem slyšela zřetelněji.
''Musíte něco dělat ! On nesmí umřít ! Nemůže!!'' začala jsem panicky křičet a bušit do zdi. ''Je mi líto ale tohle je vše, pomohli jsme mu, jak jen jsme mohli!'' uklidňoval mě doktor.
Nakonec si mě vtáhl do své náruče, začala jsem bezmocně plakat. ''Ne...ne.'' šeptala jsem pořád dokola. Dveře sálu se otevřely a já viděla jeho tělo jak bezvládně leží na lehátku. ''Panebože.'' vytrhla jsem se doktorovi z náruče a běžela k němu.
Mě tělo ale narazilo do dvou lékařů, kteří mě okamžitě zadržely. ''Harry! Nenechávej mě tady! Prosím!'' křičela jsem a bušila těm hajzlům, co mě držely do zad. ''Harry!'' křičela jsem jako by mu to snad mělo pomoct.
Byl bledý, měl podlitiny pod očima a jeho hrudník se sotva zvedal. ''Ne... Prosím.'' psychicky jsem se zhroutila. Zavezli ho na jeden z pokojů, vytrhla jsem se těm zmetkům a běžela rovnou za ním.
''Slečno sem nemůžete.'' zadržela mě sestřička. ''Do hajzlu s váma! Je to můj přítel kurva, můj přítel!'' ječela jsem na ni, její pohled byl soucitný a výraz ve tváři bolestný. ''Je mi to líto.'' zašeptala.
''Copak jste naprosto bezcitný svině ?! Co by jste dělali kdyby tam ležel někdo z vašich milovaných, hm ?! Tak mi kurva neříkejte, že je vám to líto a pusťtě mě k němu!'' skoro jsem si vytrhala vlasy, ale ona nakonec jen ukročila na stranu a já měla volný průchod.
''Ona k němu nemů-'' ta sestřička utla doktora v půli věty, po tváři se jí sklouzlo několik slz předtím než zavřela dveře pokoje a já tam zůstala sama s Harrym.
''H-Harry.'' zašeptala jsem a přešla k němu. ''Já vím, že to zvládneš... Vím to'' šeptala jsem mu do ucha a stiskla jsem jeho mrtvolnou ruku. Byl chladný jako led. Jediné co mi dávalo jistotu toho že žije, byl přístroj který měřil tep jeho srdce..
''Nesmíš mě tady nechat Harry... Miluji tě.'' moje slza dopadla na jeho tvář. Tohle není konec, nesmí být. ''Takhle to být nemá Harry ! Nemá a ty to víš!'' mluvila jsem k němu, něco mi říkalo že mě slyší, že ví že jsem s ním.
''Máme být spolu šťastní, a budeme, jen musíš být silný, mnohem víc než si byl doteď. Já vím, že to zvládneš Harry, budu tady, budu s tebou... Nikdy tě nenechám odejít.'' políbila jsem jeho chladné nafialovělé rty.
''Jsme pár Harry! Vždycky jsme byli a vždycky budeme! Neopouštěj mě... Prosím, nedělej to.'' vzlykala jsem.
Nemůže mi umřít i on, to se nesmí stát, nemůže. ''Vzal si mi matku, proč mi bereš i jeho?! Proč si nevezmeš mě ?!'' začala jsem křičet proti oknu. ''Do hajzlu s tebou, si bezcitná svině, nic víc! Já ho miluju sakra ! Dala bych za něj život! Proč jsem to nebyla já ? Proč on?!! Proč?''
Pípavé zvuky přístroje najednou utichly, místo toho se změnily na dlouhý táhlý písklavý zvuk...
Moc, moc vám děkuju za to že jste byli při mně, četli jste tuto story, tak úžasně ji komentovaly, podporovaly mě... Miluju vás za to a vždycky budu. Jste moje rodina na kterou se můžu kdykoli obrátit.
Nikdy jsem nechtěla aby tenhle příběh skončil, ale bohužel všechno jednou končí. Bude mi chybět to všechno, vaše komenty, VY ... Tímto bych se chtěla rozloučit s postavou Riley Bricketové, blonďaté dívky jejíž život nebyl zrovna pohádkou ale díky němu se aspoň na chvíli cítila šťastná... ale osud jí nejspíš nepřál.. a i ON ji navždy opustil..
Děkuju vám...za všechno holky :)) Jste úžasné a vždycky budete ...
Always in my heart... <3 -K
