CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Dvacátá sedmá část

BAF! Nečekali jste novou kapitolku takhle brzy, co? :D
Jinak vás tady všechny zdravím, a zároveň vám trochu opožděně přeju krásný nový rok! Upřímně, psaní této části mě hodně bavilo (a vzhledem k minulosti, to je už co říct) a dala jsem do ní opravdu celé své srdce, tak doufám, že se vám bude líbit. :) Je to něco trochu jiného než obvykle, a ačkoliv se mnou možná nebudou všichni souhlasit, nemohla jsem jinak... Budu ráda za všechny vaše názory dole v komentářích, zvlášť u tohoto dílu se na ně velmi těším.

***
Pro správnou atmosféru doporučuju pustit si ke čtení nějakou smutnou písničku bez zpěvu, já osobně to psala při "60 Minutes with The Sad Violin" a "SAD PIANO & VIOLIN - BEAUTIFUL - ♫♥ "A Winters Wish"" - odkazy naleznete v komentářích, můžete si vybrat jakákoliv vám sedne více, ačkoliv ta první mi přijde pro tento účel vhodnější. :)

***
Důležité: Protože se vám to v původním SP celkem líbilo, i pro tuto kapitolku jsem si připravila písničku. Jakmile se k ní v textu dostanete, pusťte si ji prosím výše, pomůže vám to s tím, aby jste si lépe představili situaci. Velmi doporučuju. :) Jedná se o "Holding Out For a Hero" od Elly Mae Bowen

V minulém díle:

„Lhal jsem. Ale neměj žádný strach, má drahá. Tebe nezabiju." Záblesk. Bílé světlo. Dívčin výkřik. Thor spatřil, jak Jessica letí vzduchem. Dopadla na zem těsně vedle něj. Kolem ní se vytvořila jakási magická bariéra.

„Ne! Neee!" vykřikla dívka, ale bylo příliš pozdě. Byla v pasti.

Thor se na dívku zadíval a ona mu pohled oplatila. Její oči byly zelené, jako dva smaragdy.

Pak Thora obklopila temnota.

A nyní pokračování:

Cítila jsem, jak chlad, a nekonečná temnota, která ovládala mou mysl, pomalu ustupuje. Byla jsem to zase já.

Cítila jsem... bolest. Tak příšernou, že se nedala vůbec vydržet. Ale nebyla způsobena kouzlem, které mě zasáhlo. Z očí mi stékaly horké slzy. Nepokoušela jsem se je zastavit. Pevně jsem stiskla oční víčka a z hrdla se mi vydral tichý vzlyk. Přiložila jsem si ruku na srdce, a jak jsem ji pevně sevřela v pěst, vydral se mi z hrdla další vzlyk, tentokrát hlasitější, zoufalejší.

Bolelo to. Tak moc to bolelo. Zahleděla jsem se na Thorovo nehybné tělo, a najednou jsem od něj nemohla odvrátit zrak.

„Ne... proč? PROČ?!" vykřikla jsem do okolního ticha. Jako smyslů zbavená jsem začala pěstmi bušit do magické bariéry, ale bylo to k ničemu. Braedonovo kouzlo bylo příliš silné.

„Thore! Prober se, prosím! Prosím... prosím..." vzlykala jsem. Klesla jsem k zemi, celá jsem se chvěla. Sklonila jsem zrak a zabořila jsem prsty do trávy. Silná námraza pokryla zem, ale bylo mi to jedno. Slzy mi stékaly po tváři a ještě v letu se měnily v led. I to mi bylo jedno.

„Nechtěla jsem, aby se to stalo... odpusť mi..." zašeptala jsem.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle byla. Když mi konečně došly slzy, jen jsem tiše vzlykala a modlila se. To bylo snad poprvé, co jsem se modlila. Jenomže pomoc nepřicházela. Byla jsem sama. Vzhlédla jsem. Thor tam stále ležel. Zdálo se mi to, nebo jeho pokožka zbledla?

Přiložila jsem ruku na magickou bariéru, a přála si, abych mu mohla nějak pomoct. Tak moc jsem si to přála.

A v ten moment se mi vybavila slova písně. Pouštěla jsem si ji vždy, když jsem se cítila ztracená, a bezradná. Bývaly chvíle, kdy jsem seděla na vrcholku Stark Tower a shlížela na město pod sebou. Často jsem tam strávila celé hodiny, a pouštěla si tuhle píseň stále znovu a znovu. Tony tam za mnou občas chodil. Posadil se vedle mě, dal mi ruku kolem ramen a já se opřela o jeho rameno. Chyběly mi ty časy. Proč to tak jen nemohlo zůstat?