CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Šestnáctá část

Ahojte! Tak vás vítám zpět, moji drazí.♥ Dnes to nebudu nijak okecávat, užijte si dnešní díl a pokud se vám bude líbit, budu velmi ráda za vote a názor do komentářů. :) Ale napište i pokud budete mít nějaké rady či připomínky, pište, kritiku vítám. ^^

Pohledem jsem pátrala po celém širém okolí. Kolem nebylo nic než jen rozlehlá rovná plocha s několika opuštenými, obrovskými stavbami – tedy opuštenými alespoň na první pohled. Patrně se jednalo o skladiště. V této chvíli jsem byla neuvěřitelně ráda, že jsou tady ostatní Avengers se mnou, protože upřímně? Bylo to tu zatraceně děsivý. Jako nějaké město duchů, seč to nebylo 'město' v pravém slova smyslu.

Když už jsme u Avengers, kde je sakra ten Stark?! prolétlo mi hlavou. Jakoby mi muž četl myšlenky, někde nade mnou se ozvalo:

„Tak tady jste!" Když jsem vzhlédla, Tony zrovna přilétal. Přistál naproti Rogersovi, připraven mu podat zprávu o situaci. „Ukrývají se v jednom ze skladů, jak Fury předpokládal. Viděl jsem i několik vojáků se zbraněmi Hydry," informoval Kapitána, který krátce kývl hlavou.

„Kolik?" zeptal se jednoslovně.

„Tucet, víc ne," odvětil muž. Spadl mi kámen ze srdce, seč bych byla raději, kdyby ti dva zločinci neměli žádnou ochranu.

„Fajn," přisvědčil Rogers a otočil se k nám. „Plán znáte. Zajmout cíle, najít plány, zůstat naživu." Nevím proč, ale automaticky jsem se otočila k Bartonovi. Ten měl evidentně stejný nápad, protože se na mě podíval a krátce se ušklíbl. Opět jsem si vzpomněla na jeho větu: V nejhorším případě umřeš. Bylo by to skutečně nejhorší?

Nevědomky jsem se podívala po Starkovi. Bylo to riskantní, protože přes jeho helmu nebylo vidět, kterým směrem se dívá a jestli si mého pohledu všiml, ale nedokázala jsem se odvrátit. Ne, má smrt by nebyla nejhorší. Já jsem postradatelná, ale co ostatní? Co když se něco stane Tonymu? Stevovi? Bruceovi? ... To bych neunesla.

„Pojď, Jess," chytla mě najednou Natasha pod paží a rázně mě táhla pryč. Několikrát jsem zamrkala, abych se vrátila zpět do reality. S krátkým pohledem kolem jsem zjistila, že se většina ostatních už rozešla svými směry. Barton si to zamířil k jedné z vyšších budov, pevně svírajíc svůj luk. Rogers s Bannerem se vydali ke skladu, kde se měli skrývat ti kriminálníci, na rozdíl od nás však měli vejít zadním vchodem.

„Huh, co to-?!" začala jsem protestovat, ale jakmile jsem spatřila její pohled, zmlkla jsem. Agentka se natáhla a polohlasem ke mně hlesla:

„Zase zíráš." Kývla přitom hlavou směrem ke Starkovi, který se právě opět vznesl na oblohu. Pozorovala jsem ho až do té doby, než zmizel v dálce. Ani jsem si neuvědomila, že mám přitom pootevřená ústa. Až ženský smích mě opět probral z očarování.

„Uhm, co máš na mysli?" zareagovala jsem opatrně. Úšklebek na jejích rtech mě však ujistil o tom, že ví mnohem víc, než jsem předpokládala.

„Přesně tohle," zavrtěla hlavou, jako by nemohla uvěřit, že to, co vidí, je vážně skutečné. Zrudla jsem a zkousla jsem si rty; nic jsem na to ale neřekla.

***

O několik minut později, když jsme se přiblížily k cílové budově, mě Natasha konečně pustila a automaticky si přebila své zbraně. Já natáhla ruce před sebe a zavřela oči. Silou vůle se mi podařilo vytvořit si ledový oštěp, zbraň, kterou jsem sama používala k boji. Ne nadarmo jsem si taky říkala Ice Lance.

Když jsme byly obě hotové, vyměnily jsme si krátké pohledy.

„Připravená?" zeptala jsem se, ikdyž jsem už předem věděla, jaká bude odpověď.

„Jdeme na to," kývla na mě. Ušly jsme pár kroků, ale v té chvíli jakoby odnikud přilétl zářivě modrý paprsek, kterému jsme se obě jen tak tak vyhnuly. Rychle jsem se začala rozhlížet po zdroji.

„Tam!" křikla jsem a ukázala jsem směrem k rozbitému oknu v jednom z vyšších pater. Pak přiletěl další paprsek a hned po něm následoval další, tentokrát z jiného okna. Black Widow mě chytla za paži a zatáhla mě za roh.

„Takhle to nepůjde," šeptla Romanová. „Kde je zas ten Stark?"

Zpoza rohu se ozval hluk – střelba. Pak se ozvalo tříštění skla a následně něco velkého dopadlo na zem. Natasha se natáhla, aby se podívala, přičemž zaklela několik tichých nadávek.

„Co se děje?" zeptala jsem se. Přesně v tu chvíli se však zrzka odlepila od zdi a rozeběhla se na volné prostranství, přičemž zamířila a téměř okamžitě začala střílet. S povzdechem jsem ji následovala.

Udělala jsem však pouze dva kroky, než jsem ztuhla na místě a s otevřenou pusou zírala na chaos, který kolem nastal. To, co předtím proletělo oknem, byl Hulk. Nevím, co se tam uvnitř stalo, ale obrovské zelené monstrum, které běhalo sem a tam a ničilo vše, na co přišlo, bylo jasným důkazem, že to nešlo příliš dobře. I Tony se konečně objevil na scéně a pomocí svých paprsků střílel na zástupy vojáků, kteří se hrnuli ze všech okolních budov. Maximálně tucet?! Starku, jestli přežiju, tak tě zabiju! Konečně jsem se vzpamatovala a začala jsem zpoza kopí střílet ledové paprsky – nevypadalo to ale, že by nepřátel ubývalo, spíše naopak.

V té chvíli z budovy vyběhl Steve.

„Je to past!" křikl na nás, ale nedalo by se říct, že mu někdo věnoval pozornost. O několik sekund později vyběhla z protější budovy i žena – podle tváře jsem poznala, že je to Johanna Urner, ta kterou hledáme. Už jsem se za ní chtěla pustit, když jsem si všimla i jejího partnera, Franze Kaisera. Byl až na úplně druhé straně od všech, kteří bojovali, ale všimla jsem si, jak se nebezpečně rychle blíží Rogersovi do zad. Věděla jsem, že to nestihnu, ne pokud poběžím. A odtud mě určitě neuslyší. Zbývala jen jediná možnost.

Vytvořila jsem si pod nohama led a jak jsem se klouzala kupředu, vytvářela jsem ho stále dál před sebou, takže jsem byla o mnoho rychlejší. Blížila jsem se až nebezpečně vysokou rychlostí, kličkovala jsem mezi vojáky i svými přáteli, jen abych se ke Stevovi dostala včas. Už jsem byla blízko, stačilo jen několik posledních metrů...

Najednou se přímo přede mnou rozzářil proud jasného světla, jak se objevil Duhový most. Snažila jsem se zabrzdit, ale na ledu mi podklouzly nohy, já zavrávorala a přepadla jsem na záda. Přistála jsem u Thorových nohou.

„Odinsone!" vyjekla jsem rozzuřeně a co nejrychleji jsem se začala sbírat ze země. Mladík mi nabídl ruku a já ji trochu trpce přijala a postavila se. S pohledem přes blonďákovo rameno jsem si oddechla, nýbrž se Kapitán otočil právě ve chvíli, aby se útoku vyhnul. Společně s ním se proti muži postavil i Iron Man, takže měli proti zločinci převahu. Měla jsem tedy chvíli klidu, takže jsem se mohla soustředit na nového příchozího. Nebo příletícího?

Zadívala jsem se bohu hromů a blesků do tváře a věnovala jsem mu krátký, naštvaný úšklebek.

„Promiň," zasmál se Thor a v jeho bledě modrých očích to zajiskřilo. „Ale snad sis nemyslela, že přijdu o všechnu zábavu?"