CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Třináctá část

Ahojte... :) Opět vás prosím, aby jste přijali mé hluboké omluvy, že to trvalo tak dluho, ale... zkrátka se něco stalo a já neměla pak úplně náladu psát. :) Snad mi prominete... dnešní díl nejspíš není takový, jak jste si představovali a vím, že mě za to asi budete nesnášet, přesto doufám, že se podělíte o vaše myšlenky a názory do komentářů - a že mě neukamenujete. No, užijte si čtení, pokud to jde. xd PS: Všechno má svůj důvod, nehleďte tedy na povahu lidí...

Pomalu jsem otevřela oči. Příšerně mě bolela hlava, a tak jsem automaticky vztáhla ruku, abych se dotkla svého čela. Byla jsem celá zpocená, ale horečku jsem neměla.

Ležela jsem na gauči, stále ještě ve Stark Tower, a letmý pohled z okna mi prozradil, že je už pozdě v noci. Na stolku vedle hořela svíčka, která byla jediným světlem v celé místnosti, pokud se nepočítal svit měsíce. Svíčka už byla skoro dohořená, což znamenalo, že jsem musela být mimo déle než se zdálo.

Na sedačce vedle seděl Tony, jeho hlava byla skloněná dolů a bylo poznat, že spí. Usmála jsem se, ale cítila jsem, že mi něco brání, aby ten úsměv byl upřímný. Vzpomněla jsem si na svůj sen, pokud se tomu tak dalo říkat, a zachmuřela jsem.

Chvíli jsem ho ještě se smutkem pozorovala, ale nakonec jsem se opět zavřela oči a brzy upadla do hlubokého spánku.

***

Probudily mě tlumené zvuky, které přicházely z druhé části místnosti. Pomalu jsem otevřela oči a opatrně se přetočila na druhou stranu, abych se podívala, co se děje. Tony se přecházel z jedné strany na druhou, občas se zastavil u baru, opřel se a zatnul pěsti. Na hlavě měl nasazen čelenkovitý přístroj, který jak jsem dobře věděla, sloužil jako komunikátor. Nerozumněla jsem, co přesně říkal, ale rozhodně zněl naštvaně.

„Ne! To nepřipadá v úvahu!" Starkovo náhlé zvýšení hlasu mě vylekalo. Mírně jsem sebou trhla a pak jsem zaskřípala zubama. Jestli jsem nebyla předtím úplně probuzená, tohle mou bdělost zaručilo.

Pomalu jsem se posadila. Ačkoliv mě Tony nemohl vidět, protože byl ke mně až doposud otočen zády, jakoby si uvědomil svou chybu, otočil se a zadíval se mým směrem. Když si všiml, že jsem vzhůru, věnoval mi omluvný úsměv a pak něco tlumeným hlasem dodal do přístroje, který si následně sundal a odložil. Poté si to namířil rovnou ke mně.

„Děje se něco?" zeptala jsem se tichým hlasem a zlehka jsem naklonila hlavu na stranu.

„Myslíš tohle?" Napůl se otočil a ukázal směrem ke komunikátoru. Pak si odkašlal. „No... eh... všechno je v pořádku, nemusíš si dělat starosti."

„Vždycky když řekneš, že si nemusím dělat starosti, znamená to pravý opak," zareagovala jsem s úšklebkem, avšak mé oči zůstávaly vážné. Stark usedl na sedačku, kde předtím v noci pospával a sklonil zrak.

„Fury jen zešílel, to je u něj normální," odvětil Tony výmluvně a zadíval se mi do očí. Musela jsem si povzdechnout.

„Co jsi provedl tentokrát?"

„Nic!" bránil se muž se zdviženou bradou. „Jen jsem ho žádal, abys mohla tuhle misi vynechat. Nepovolil to."

„Vynechat? Proč?" Zdálo se mi, že už odpověď znám. Musela jsem to ale slyšet od něj.

„Co se ti včera stalo nebyla žádná náhoda. Něco se tady děje a ty to víš. Pro tvé vlastní dobro bys měla zůstat tady." Na čele se mu vytvořila vráska starostí, ale také hněvu.

„Dokážu se o sebe postarat," odsekla jsem a aniž bych čekala na nějakou odpověď, vstala jsem a vydala jsem se směrem k výtahu. V půlce cesty jsem se ještě otočila. „Nepotřebuju, abys mě před Furym bránil! Nemusíš se ani namáhat!" pokračovala jsem se vztekem. Ani jsem nevěděla co říkám, ale nedokázala jsem se ovládnout. „Jako by tě vůbec někdy zajímalo mé dobro! Vždycky jsi to byl buď ty nebo Pepper, nikdo jiný tě nezajímal a ani zajímat nebude!" Ani jsem si neuvědomila, že mám ruce stisknuté v pěsti a nehty si zarývám do kůže, ale bylo mi to jedno. Sledovala jsem výraz v Tonyho tváři, výraz bolesti, ale nedokázala jsem mlčet. Vyhrkly mi slzy, ale ani jsem se nesnažila je potlačit. Otočila jsem se a opět jsem se rozešla, přičemž jsem ještě přes rameno sykla: „Nikdy ti na mě nezáleželo! Tak si to už přiznej!"

Ušla jsem tři další kroky, když v tu chvíli mě Tony prudce chytil za paži a téměř násilím mě otočil směrem k němu. Neslyšela jsem, jak vstal, ani jak se rozeběhl mým směrem, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Držel mě tak pevně, že jsem rychle přestávala cítit ruku, ale v téhle chvíli jsem bolest vůbec nevnímala. Hněv mě dokonale vládl. Ani jsem nevěděla proč.

„Myslíš, že mi na tobě nezáleží?! Vážně tomu věříš?" Přitáhl si mě ještě blíž k sobě a sklonil ke mně tvář. Nyní jsem v jeho očích viděla vztek. Ne smutek, bolest ani lítost, ale vztek.

„Záleží ti jenom na sobě, Starku! Vždycky to tak bylo a vždycky to tak i bude!" odvětila jsem a jenom jsem cítila, jak mi slzy unikají z očí a téměř okamžitě se mění na led. Začínala jsem vidět rozmazaně a celá jsem se třásla. Srdce mi tlouklo rychleji než kdy jindy. „Jsi sobec!"

„Já že jsem sobec? Kdo ti pomáhal, když jsi objevila své schopnosti? Kdo ti poskytl přístřeší? Kdo tu byl pro tebe, když jsi neměla nikoho jiného, na koho se obrátit? To ty jsi ten, kdo je tu sobec! Nakráčíš si sem a myslíš, že tě hned každý musí poslouchat, ale to se pleteš! Jestli si myslíš, že my dva bychom mohli být spolu, pak lžeš sama sobě. Jsi jenom malá holka. Nic víc."

Zůstala jsem na něj zírat neschopná jakýchkoliv dalších slov. Cítila jsem jak vztek, který mě předtím tak zoufale ovládl, ustupuje. Opět jsem mohla myslet jasně, ale teď už bylo pozdě...

Stark mě pustil. Klopýtla jsem o dva kroky nazpět a s pootevřenými rty jsem zírala na muže, který stál přede mnou. Byl to ale vůbec ještě on?

Celá jsem se třásla, ale tohle bylo jiné. Slzy, které se mi nyní začaly hromadit v očích, vyjadřovaly tolik pocitů najednou. Už jsem to nemohla déle vydržet.

„Milovala jsem tě," zašeptala jsem bolestně. Tony, který měl doposud hlavu skloněnou a prudce vydechoval, vzhlédl. Viděla jsem, jak se jeho tvář mění, jak konečně pochopil, co vlastně řekl. Ale už bylo pozdě.

Ve vteřině jsem se otočila a vběhla jsem do otevřených dveří výtahu. Rychle jsem zmáčknula tlačítko a dveře se začaly zavírat.

„P-počkej! Jess... já nemyslel..." Emoce, které zněly v Tonyho hlase, když se mě snažil zastavit, by se nedaly nijak popsat. Směsice bolesti, smutku a lítosti.

Byla to poslední slova, která jsem od něj zaslechla, než se dveře zavřely a výtah se rozjel směrem dolů. Couvla jsem a zády jsem narazila na kovovou zeď. Cítila jsem, že mě nohy už déle neudrží. Slzy tekly proudem a celá jsem se třásla v nekonečné agónii. Klesla jsem k zemi a naplno jsem propukla v pláč...

A právě v tuhle chvíli jsem pochopila, že mezi mnou a Anthonym Edwardem Starkem není žádná budoucnost. Pochopila jsem, že hlasy, které ke mně promlouvaly ve snu, měly pravdu. Pochopila jsem, že zrůdu jako já, nikdo nemůže nikdy milovat. A pochopila jsem, že ať se stane cokoliv, už nikdy to nebude jako dřív. Nikdy.