CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Pátá část

Ahojte! Tak tu máme další část... dneska se znovu setkáváme s postavou, kterou si doufám všichni pamatuje ještě z prvního dílu, pokud ne, připomenu v komentářích, popřípadě se můžete mrknout u mě na profilu na SP 1 a najít si kapitolu číslo 31 (hezky jsem pro vás vyhledala kde se objevil). :D No nic, už nebudu zdržovat... užijte si čtení!♥

 Loki (Midgard):

Stál na útesu, pod ním se rozlévalo divoké moře. Očima znepokojeně sledoval modro-černý prsten na svém prsteníčku, který světélkoval jako na poplach. Něco bylo špatně, vycítil to.

Vrhl dlouhý pohled přes moře a zhluboka se nadechl – snažil se vycítit, kde je Jessica, ale nedokázal to. Jako by již nebyla na Zemi. Měl nepříjemné tušení. Prohrábl si černé vlasy a vzdychl. Už jí nic nedlužil, zatraceně! Přesto měl o ni strach. Sám pro sebe zaklel.

Posadil se a zavřel oči. V hlavě mu znělo jediné jméno - Thor.

Objevil se na Asgardském hradu. Rozhlédl se, aby se zorientoval a i hned poznal, že stojí přímo před dveřmi vězení. Ty se otevřely a v nich stanul Thor, bok po boku s nějakou ženou. Loki v ní poznal matku Jessicy. Jakmile si ho blonďák všiml, ztuhl na místě a pevně stiskl své kladivo. Černovlásek však zvedl ruce nahoru a zasmál se.

„Šetři síly, bratře. Jsem iluze." Thor vzdychl a zamračil se.

„Co chceš?!" odsekl. Žena se napůl skrývala za bohem hromů a blesků, ale oba muže pozorovala s viditelným zájmem.

„Kde je Jessica?" Tentokrát se Thor zasmál.

„A proč bych ti to měl říkat?" Loki na chvíli zavřel oči a opět použil své magické schopnosti. Ne, ani zde dívka nebyla.

„Protože není na Zemi... ale není ani tady. Nevím, co společně plánujete, ale něco se muselo zvrtnout. Může jí hrozit nebezpečí." Na obličeji Jessičiny matky se objevily starostlivé vrásky, ale stále mlčela.

„Co tím naznačuješ? A odkdy zrovna tobě na ní záleží?" Bůh lží pevně stiskl rty a chvíli mlčel - přemýšlel.

„Protože je to moje sestra!" vykřikl.

„Jako by ti na rodině záleželo!" oponoval mu Thor, ale v tu chvíli mezi ně vstoupila žena a zadívala se každému z nich do očí.

„Nehádejte se, na to není čas. Jestli je má dcera v nebezpečí, musíme jednat." Zadívala se Lokimu do očí a ten její pohled opětoval. Pochopil její skryté poselství. Nakonec pomalu kývl a s hlavou svěšenou dolů se jeho obraz rozplynul.

Objevil se opět na Zemi. S pohledem přes moře zaklel a prohrábl si dlouhé, černé vlasy.

„Jessico, kde sakra jsi...?"

Jessica (Jötunheim):

Probudila jsem se celá rozlámaná a vyčerpaná. Zamžourala jsem do slabého světla, avšak okamžitě jsem vylétla do sedu a rozhlédla se, abych zjistila, kde to jsem.

Vypadalo to jako nějaký druh vězení. Malá, ledová kupole s obrovskými rampouchy místo mříží. Byla jen minimální šance, že by se mi podařilo dostat ven. Přesto jsem to musela zkusit. Natáhla jsem před sebe ruku a...

„Kde je můj prsten?!" zalapala jsem po dechu. Jak je to možné? Ani já ho nedokázala sundat z prstu, jak se jim to povedlo? Tohle je jen sen, noční můra. Určitě.

Ozval se hrdelní smích, při kterém mi přejížděl mráz po zádech a za mřížemi se objevila Laufeyova tvář. Krčila jsem se v rohu a snažila se odolat pokušení vyskočit, rozbořit svou malou celu a vrhnout se na ledového obra... a vyškrábat mu oči! Například.

„Myslíš, tento prsten?" Obr natáhl dlaň, rozevřel ji a v ní jsem spatřila prsten. Zvedla se ve mně prudká vlna hněvu. „Zajímavé kouzlo, ale my ho dokázali přerušit." Opět se zasmál a poté vstal a zmizel. Uvědomila jsem si, že těsně před tím, než jsem upadla do bezvědomí jsem na pravé ruce ucítila tlak a pak mě píchlo u srdce... sebrali mi ho právě v ten moment? Bylo to dost pravděpodobné.

Snažila jsem se ovládat své emoce, ale jako by to bez prstenu bylo ještě horší.

„Loki!" vykřikla jsem do ticha a ačkoliv jsem pochybovala, že by mě uslyšel, musela jsem to zkusit. Pak jsem se ale zarazila. Nebyl tohle Lokiho plán už od začátku? Něco provedl s Duhovým mostem a... a já se ocitla tady. Ano! Určitě je to jeho vina! Že já hloupá mu věřila, zatraceně!

V tu chvíli se někde poblíž, jako by za stěnou vedle mě, ozval mužský a až podivně známý hlas.

„Jak nečekané překvapení, potkat tě právě na tomto místě," řekl. Snažila jsem se ten hluboký, medový hlas k někomu přiřadit, ale bezúspěšně. „Princezničko," dodal. V tu chvíli mi to došlo a zalapala jsem po dechu.

„Braedone?! Co tady sakra děláš?" Ve vzpomínkách jsem se vrátila zpět do Asgardského vězení, kam jsem šla za svou mámou. A on tam byl - Braedon, pohledný čaroděj se stříbrnými vlasy, kterého tam zavřel Odin, protože měl z jeho magie strach. A teď byl i tady?! To už nemohla být náhoda.

„Vím všechno, jsem všude, vzpomínáš?" zasmál se krátce. S otevřenou pusou jsem zírala na ledovou stěnu vedle sebe a poté jsem vzdychla.

„Ty máš asi hodně rád věznice, že ano, čaroději?"

„Je z nich dobrý výhled." Na to jsem raději neodpovídala. Nějakou dobu bylo ticho, když jsem sváděla vnitřní boj, ale nakonec touha dostat se domů zvítězila.

„Musím se odtud dostat. Pomůžeš mi?" Ozval se další smích a já pevně stiskla pěsti.

„A proč bych to měl dělat, princezničko?" Přála jsem si vidět jeho tvář. Nebo ne, přála jsem si, abych ho do té tváře mohla pořádně praštit.

„Ty nechceš ven? Výhled nebo ne, musí ti být trochu zima. Když mi pomůžeš, dám ti cokoliv - no dobře, cokoliv ne, nejsem blázen - co si budeš přát, ale jenom v omezené míře." Nějakou dobu bylo ticho a já se modlila ke všem známým bohům, aby čaroděj souhlasil.

„Dobře. Ale musíš udělat přesně, co ti řeknu. Bez otázek."