CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - První část

Ahojte! Ufff... tak jste se konečně dočkali. :D S radostí vám přináším druhý díl této fan fikce a ačkoliv rozhodně nebude tak dlouhý jako první (tohle bude jen spíše takové doplnění příběhu co se stalo poté), doufám, že i tak si získá vaši pozornost. :) Každopádně nebudu vás zdržovat, užijte si čtení!♥ PS: Uvidím jak budu části zveřejňovat, ale prozatím nemohu slíbit nic konkrétního, proto prosím o trpělivost, mám toho teďka hodně ať už ve škole nebo v osobním životě. :) PPS: Dodatečně vám chci ještě poděkovat za 100 následujících, díky moc!♥

„Anthony Edwarde Starku, ihned mi to vrať!" vykřikla jsem a s nasupeným pohledem se zadívala na druhou stranu místnosti, kde stál Tony a provokativně na mě mával posledním plátkem slaniny.

„A co když ne?" zasmál se a natáhl jídlo ke svým rtům.

„Ať tě to ani nenapadne!" varovala jsem ho a pomalu jsem začala vstávat od stolu. Jestli jsem si myslela, že tato snídaně bude naprosto normální, spletla jsem se. Ale jako bych mohla zrovna od Starka čekat něco jiného. On se prostě nikdy nezmění.

Zasmál se a nacpal si jídlo do pusy. Polknul.

„Teď jsi to přehnal!" Rychle jsem se k němu rozeběhla, což byl pro muže povel k okamžitému útěku. „Starku, vrať se a postav se mému hladu jako chlap!" křičela jsem na něj. Tony se napůl otočil.

„Raději zbabělec než mrtvola!" odvětil a ještě více zrychlil. Jeho krátké nepozornosti jsem však okamžitě využila. Natáhla jsem ruku a pár kroků před prchajícím mužem jsem vytvořila ledovou zeď. Tony prudce zabrzdil a měl co dělat, aby to do stěny nenapálil. Zastavila jsem a posměšně si založila ruce na hrudi. Stark se otočil.

„To je ale podvod!" Tvářil se jako neviňátko, ale já mu to nesežrala. Pomalu jsem se vydala k němu.

„Hra podle pravidel mi ale snídani nevrátí," zasmála jsem se.

„Mám ti tu slaninu vyzvracet? Jestli chceš, udělám to." Protočila jsem očima. Bez dalších slov jsem šla pořád dál a jak jsem se začala k Tonymu přibližovat, všimla jsem si, že se v jeho očích objevil záblesk strachu. Couvl a narazil zády do ledové zdi, přičemž mimoděk sebou ucuknul, jak ho chlad zastudil na holé kůži.

„To není třeba. Mám lepší nápad." Zastavila jsem jen pár centimetrů od něj a ďábelsky jsem se pousmála.

„Bude to bolet?" zeptal se Tony polohlasem a já se mu hluboce zadívala do očí.

„To záleží," zasmála jsem se temně a ještě jsem se přiblížila. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho hrudi. Přesněji se jednalo o místo, ve kterém měl kdysi střepiny. Naštěstí se vzchopil a nechal si je odstranit, jinak by touto dobou možná už byl... no však víte.

Zeď za Tonyho zády okamžitě zmizela a on uklouzl na kaluži vody, která pod ním vznikla. V poslední chvíli mě však popadl za paži a stáhl mě s sebou k zemi. Spadla jsem přímo na něj, chvíli jsem se mu dívala do očí a pak jsem se rychle odvalila. Cítila jsem, jak mé tváře nabírají načervenalý odstín.

Ačkoliv jsem si už zvykla být v jeho blízkosti, občas jsme se dostávali do situací jako byla právě tato a to mě vyvádělo z míry.

Posadili jsme se a chvíli jsme se na sebe beze slov dívali.

„Promiň," špitla jsem a pak jsem se pousmála. Zvedla jsem se z mokré země a naštvaně si odfrkla, jak se na mě navlhlé oblečení lepilo.

„Já bych se měl omluvit. Za to, že jsem ti snědl snídani," ušklíbl se Tony a já mu úšklebek oplatila. Chvíli jsem váhala s výběrem dalších slov. Netušila jsem, co Tony ví a co ne, ale ať si myslel cokoliv, nikdy jsem k němu nepřestala cítit to stejné co před tím, nikdy ne úplně...

„Když jsme dostali teď volno, máš nějaké plány?" předběhl mě Tony, než jsem stihla vůbec něco říct. Vlastně jsem za to byla ráda, ačkoliv si nevybral tu nejvhodnější otázku. Uhnula jsem pohledem a založila jsem si ruce na hrudi. Chvíli bylo ticho. „Jen to ne," zaklel Stark.

„Já musím." Odsekla jsem. O tomhle jsme už tolikrát mluvili, ale ani on mě nedokázal přesvědčit, abych to nechala být.

„Taky bych toho bastarda rád dostal, věř mi. Ale tohle už trochu přeháníš, ne?" Zadívala jsem se mu pevně do očí, aby věděl, že v tomhle jsem neústupná.

„Dala jsem slib, že Lokiho dostanu. Už je to pět měsíců a stále nic. A teď se mi naskytuje perfektní příležitost, když nám dal Fury konečně pokoj." Stark se zhluboka nadechl a pak vydechl. Vypadalo to, že zvažuje svou odpověď.

„Už jsi vyzkoušela všechno a nenašla jsi ho. Ty tvoje schopnosti zřejmě fungují jenom, kdyby byl Loki v dosahu a upřímně, tahle planeta je poslední místo, kde bych ho v tuhle chvíli hledal." Trochu jsem nadzvedla obočí.

„No právě. Lokimu nemůžeš upřít jednu věc – je mazaný. Ví, že budeš takhle přemýšlet a možná proto se bude skrývat právě na Zemi. A i kdyby ne... nemusíš mi pomáhat. Ještě je tu Thor, ten ho chce dostat stejně jako já."

„Thor." Vydechl Tony a promnul si oči, jako by ho rozhovor se mnou nějak vyčerpal. I když, i to mohlo být celkem možné. „Jak chceš. Ale pak nechoď za mnou s tím, že jsi ho zase nenašla." Nemyslel to špatně, v jeho hlase jsem slyšela náznak vtipu. Ale taky ho nejspíš už nebavilo poslouchat moje neustále se opakující řeči. Mě samotnou by to vlastně už taky dávno omrzelo, ale podvědomě jsem věděla, že se nesmím vzdát. Vyřešení celé záhady jsem mohla mít na dosah ruky!

„Dobrá. Ale až Lokiho najdu, všechny zásluhy si zamlouvám já." Stark protočil očima a já se s šibalským úsměvem vydala k výtahu.

Věděla jsem, že by mi Thor pomohl, přesto jsem však měla pocit, že tohle je něco, co musím udělat sama.

A pokud byl můj odhad správný a Loki byl v tuto chvíli někde na Zemi, chtěla jsem to být já, kdo ho dopadne. A to za každou cenu.