CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Dvacátá třetí část

*Lítostivý povzdech, jakoby sama pro sebe, narovnání, pokus o úsměv - marně, vyjde z toho jen nervózní škleb* Zdravím! Jsem zpátky! To jste už asi ani nečekali, co? *smích, který se pomalu promění v pláč* Dobrá, nechám toho. :D A nebudu zdržovat, užijte si dnešní - konečně delší! - díl. ;) Pokud se vám líbí, zanechte prosím vote & názor do komentářů, kritika vítána. :)

Steve:

Zdálo se, jako by se celá budova otřásla při dopadu něčeho těžkého na střechu – muži však již věděli, o co, nebo spíše o koho, se jedná. Všichni tři si vyměnili pohledy a Stark se pomalu narovnal.

„Já mu to vysvětlím," kývnul na Rogerse, otočil se a vydal se po schodech nahoru, stejným směrem odkud předtím přišel. Nevypadal přitom právě sebevědomě, alespoň z toho, co Kapitán pochytil. Vyměnil si s černovlasým bohem pohled a pokrčil rameny.

„Raději ať nejsi první, koho uvidí. Nechceme aby se opakovalo to, co předtím s Tonym." Loki se ušklíbnul, hořce.

„To jistě nechceme," zamumlal a založil si ruce na hrudi. Oba tedy vyčkávali, a snad i doufali v nejlepší. V jedné chvíli se venku tak moc rozbouřilo, že Steva napadlo, zda-li jeden z těch blesků netrefí vrcholek Stark Tower.

„Asi už to ví," odfrknul si asgarďan posměšně.

A o pár chvil později byl klid. Černé mraky se rozehnaly jako mávnutím kouzelné hůlky a v následujícím momentu si to po schodech dolů směřovaly dvě postavy. Jedna klidným krokem, druhá rázným, naštvaným.

Tony:

„Thore!" zvolal Loki a zamířil si to k bohovi hromů a blesků, na tváři široký, provokativní úsměv. Pozvedl ruku do vzduchu, jakoby si chtěl s bratrem plácnout, a zastavil. „Dlouho jsme se neviděli! Jak se máš?" Z blonďákova výrazu by dokonce snad i slepý poznal, jak se má, ale zdálo se, že si černovlásek nemůže pomoct. Tony se pokusil skrýt úsměv, když si představil, jaká by to byla rána, kdyby se Thor rozhodl Lokiho praštit kladivem. Celkem rád by to viděl... pro osobní potěšení.

Asgarďané zůstali stát asi metr od sebe. Bůh lží a rebélie po chvíli svěsil ruku, na oko zklamaně, a zašklebil se.

„Loki," promluvil Thor po delší době ticha.

„Už se mnou mluvíš?" usmál se oslovený. Znovu ticho, druhý bůh přimhouřil oči.

„Když jsme se viděli naposledy, nevěřil jsem ti. To byla chyba," přiznal, ignorujíc otázku. Lokiho ta věta překvapila, zvlášť když jeho bratr nepatřil k těm, kteří by připouštěli svůj omyl. Na chvíli mu to vzalo dech, avšak rychle se zase vzpamatoval.

„Jsem rád, že ti to konečně došlo. Vlastně, jdeš právě včas. Potřebujeme tvou pomoc." Thor se rozhlédl po ostatních a pak nadzvedl jedno obočí.

„No, to bude zajímavé. Tak povídej, Loki, o co ti jde? O bezpečí Jessicy, doufám?" Mladík několikrát pokýval hlavou, netrpělivě.

„Přesně o to mi jde, drahý bratře. Mám nápad-"

„Nepovídej," přerušil ho blonďák a Tony se uchechtl, možná až moc hlasitě. Následně, když ho černovlásek zpražil pohledem, se jakoby nenápadně začal vzdalovat směrem k baru v marné snaze skrýt svůj úsměv.

„Jessice může pomoct jen někdo s čarodějnýma schopnostma. A než se zeptáš, já to být nemůžu." Blonďatý bůh pokýval hlavou.

„Vím, koho máš na mysli. Ale proč jsi-" nemusel ani dopovědět větu.

„Protože poslechne jen tebe." Thor chvíli mlčky přemýšlel.

„Asi máš pravdu, výjimečně. Pak bychom měli vyrazit." Naráz se otočil k odchodu, ale Tony, seč byl na druhé straně místnosti a právě do sebe chtěl hodit sklenku vodky, ho okamžitě zarazil.

„Tak moment vy dva! O co tady jde?" Loki pokrčil rameny, úsměv na rtech.

„Promiň, Starku. My dva si teď uděláme rodinný výlet. Potřebujeme ještě ten prsten." Muž na něj chvíli zíral, pak se otočil na Thora s otázkou v očích. Ten kývnul.

„Musíme zpátky na Asgard," řekl na vysvětlenou, nic víc však neprozradil.

Anthony Edward Stark si povzdechl, ale nakonec vytáhl prsten a podal ho blonďákovi. Vypadal přitom tak nějak ochranářsky, jako by odevzdával vlastní srdce.

„Budu na něj dávat pozor," slíbil Thor, když si všiml jeho výrazu. Tony pokýval hlavou, nervózně.

„No jo, tak už jděte. Čím dřív to vyřešíte, tím lépe," zamumlal. Oba muži se tedy otočili a zamířili si to ke schodům na střechu, ale Iron Man je zase okamžitě zarazil: „Tak moment! Nechci mít na střeše žádné značky z toho vašeho mostu. Použijte výtah, jako normální lidi, a teleportujte se někde, kde mi to nepatří. Alespoň pro jednou!" Jeho výraz se ve vteřině změnil a ani jeden z mužů se neodvážil odporovat.

Když si to mířili ke kovovým dveřím, zaslechli ještě tichý hlas Kapitána Amerika:

„Jess bude v pořádku, Tony. Uvidíš."

Loki:

Sourozenci nastoupili do výtahu a dveře se zavřely. Výtah se pomalu rozjel. Tak tam oba vedle sebe stáli, mlčeli, hleděli do prázdna, a Loki se snad poprvé v životě cítil trapně. To nemůže být ten vynález trochu rychlejší?! opakoval si v hlavě.

„Kdysi jsme nebyli nepřátelé," řekl najednou Thor. Černovlásek se na něj otočil a věnoval mu dlouhý pohled. Najednou, jako blesk z čistého nebe, se mu v mysli vynořila dávná vzpomínka.

Chlapci stáli na balkónu svého pokoje a dívali se na město pod sebou. Mlčeli, nebylo třeba slov, aby si rozumněli. Alespoň tehdy ještě ne. Dívali se na království, kterému byli vychováni jednoho dne vládnout a oba měli na jazyku tu stejnou otázku.

„Království je jedno, ale my jsme dva," prolomil Loki ticho jako první. Thor se na něj otočil a v jeho mladistvých očích se objevilo porozumění. „Otec stále opakuje, že budeme jednou vládnout, ale... jen jeden může převzít trůn." Stále se díval do dáli a v jeho hlase zazněl smutek. „A ty jsi starší."

„Jsi můj bratr. My něco vymyslíme!" řekl Thor odhodlaně a narovnal se. Černovlásek se otočil a upřel na něj své smaragdové oči.

„Ale co?" zadíval se na něj s nadějí, avšak i pochybami ve tváři. Blonďák ukázal směrem k městu.

„Království je jedno, ale můžeme z něj udělat dvě! Já budu vládnout jedné polovině a ty druhé." Loki se usmál a jeho oči se zaleskly slzami.

„To otec nikdy nedopustí," podotkl však záhy zklamaně.

„Až budeme vládnout, otec už nebude mít hlavní slovo, ale my ano. Pamatuj na náš slib. Zůstaneme spolu. Navždy."

„Navždy," zopakoval i Loki a jeho úsměv se rozšířil, když mu Thor povzbudivě stiskl rameno. Černovlásek by v tu chvíli svého staršího bratra snad i objal, ale neudělal to. Možná proto, že se kluci neobjímají, možná proto, že jeho instinkt zaznamenal přítomnost někoho dalšího, kdo právě vstoupil do místnosti. Tak či tak, později toho litoval.

„Zůstaneme spolu. Navždy. Pamatuješ?" řekl Loki aniž by se na svého sourozence podíval. Z jeho hlasu nešly vyčíst žádné emoce, ale Thor si byl jist, že tam nějaké jsou. Jen nevěděl jaké.

„Byli jsme ještě děti," odpovědět trpce. Černovlásek odvrátil zrak, aby mu bratr neviděl do tváře, a posmutněle zašeptal:

„Někdy si přeju, abychom těmi dětmi mohli zůstat..."