CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Osmnáctá část

Ahojte! Po hodně, opravdu hodně, dlouhé době se vám opět hlásím a znovu se vám musím omluvit za mou nepřítomnost. :) Prázdniny i škola mě udržují dost zaměstnanou a vůbec nic upřímně nestíhám. :D Například zítra jdu do školy o hodinu dřív než normálně a odcházím o hodinu později, protože si musím dopisova testy. :// No nic, užijte si dnešní díl. :) PS: Ano, vím, že je změna v časech oproti prvnímu dílu, ale přišlo mi to jako mnohem lepší, vzhledem k tomu, co nás čeká dál...

Loki:

Asgardský bůh stál na kraji útesu – opět. Poslední dobou na tohle místo chodil celkem často. Měl to tady rád, dobře se tu přemýšlelo.

Mořská hladina se třpytila jako tisíce diamantů; byl to krásný pohled. Mladík hleděl na vzdálený obzor, na tváři nepřítomný výraz. Vlasy mu vlály ve větru a Lokiho najednou napadlo, že by se měl co nejdříve ostříhat. A nejen kvůli tomu, že mu co chvíli vlétávaly do očí, jak vítr neustále měnil směr. Brzy je bude mít stejně dlouhé jako Thor, a to je už co říct.

S myšlenkou na svého bratra se poddal vzdálené vzpomínce. Oba byli tehdy ještě kluci; mladí a naivní. Pamatoval si na to, jako by se to stalo včera.

Stáli na okraji Duhového mostu a hleděli na hvězdy. Bylo už pozdě v noci a oba chlapci již měli být dávno v postelích, ale tentokrát se dokázali bez povšimnutí proplížit skrze celý hrad a vyklouznout ven.

Bylo nezvykle chladno, ale ani jednomu z bratrů to nevadilo.

„Zůstaneme spolu. Navždy," řekl Thor do nočního ticha a jeho hlas se nesl okolím. Loki se na něj obrátil a usmál se.

„Navždy," zopakoval. A myslel to vážně.

Ještě dlouhou dobu pak sledovali hvězdnou oblohu, než je tam načapal Heimdall a poslal je zpátky. Přesto, byl to jeden z nejlepších momentů, na které si se sourozencem pamatoval.

Mladík vzdychl. Zatřásl hlavou. Dlouhé prameny černých vlasů mu opět napadaly do tváře. Loki si podrážděně odrfkl a natočil hlavu směrem, odkud foukal vítr.

V tu chvíli se něco stalo. Magický prsten se rozzářil oslepujícím světlem a mladík musel odvrátit zrak a zavřít oči, aby to vůbec vydržel. A pak najednou bylo po všem. Asgardský bůh sklonil zrak ke šperku na své ruce a překvapeně zíral na krystal, z nějž se pomalu vytratila černá barva a zůstal pouze čistě modrý.

„Co to-" zalapal po dechu. První, co ho napadlo, bylo zkusit si prsten sundat, ale stále to nešlo. Něco se však změnilo. Loki to cítil, ale vůbec si nebyl jistý, odkud ta změna plyne. Jedno ale bylo jisté – s Jessicou se něco stalo.

„Zdravím, bratře," ozvalo se přímo za jeho zády. Černovlásek se zmateně otočil a pohlédl na svou sestru. Na sobě měla ten svůj hrdinský oblek, který na ní viděl již tehdy v Londýně. Něco na ní ale bylo jinak. A mladý bůh rychle poznal co – oči.

„Jsi... v pořádku?" zeptal se zmateně, zírajíc do těch dvou ledových safírů. Hned po tom mu klesl pohled k dívčině prstenu a srdce se mu téměř zastavilo. Byl temně černý. Jistě, proto se změnil i jeho prsten. Rovnováha byla narušena, něco se stalo. Ale co?

„Samozřejmě, je mi skvěle." Jessica se zazubila, ale byl to děsivý úsměv. Pomalým krokem se začala k Lokimu přibližovat – jako kočka, co se plíží ke své oběti. Mladík z toho měl špatný pocit. Zamračil se.

„Tvůj prsten. Co se stalo?" Zlehka nadzvedl obočí a dívka se hrdelně zasmála.

„Moje pravá podstata konečně vyšla na povrch. Jsem volná. A ty – ty, můj drahý bratře, se ke mně nyní můžeš přidat. Ovládneme spolu svět!" V očích jí zajiskřilo. Loki na ni ještě několik sekund zíral, očividně vyveden z míry, a pak se sarkasticky zašklebil.

„Ironie, kdysi jsem to byl já, kdo tě chtěl převést na temnou stranu." Široce se usmál a v jeho očích se objevily žertovné jiskřičky.

„Byla jsem ještě hloupé dítě. Teď jsem ale procitla a můžeme se vrátit ke tvému plánu. Přidej se ke mně, Loki!" Přiskočila k němu a chytla ho za paži. Mladík se přestal usmívat. Vytrhl se jí, a pak ji pomalu obešel, nechtěl stát zády k okraji útesu.

„Věc se má tak, sestřičko, že já se změnil. Už nejsem takový, jako kdysi. Moji temnotu mi vzali, pamatuješ?" Zadíval se Jessice do očí. Jak sledoval ty bledě modré duhovky, najednou mu to začalo docházet. Jeho pohled se změnil a bůh zaklel. „Odebrali mi temnotu..." zopakoval spíše sám pro sebe, přičemž se zadíval směrem k obzoru. „Odebrali mi temnotu... a vložili ji do tebe." Znovu se na ni zadíval a v jeho očích bylo nyní pochopení. „Musíš s tím bojovat, Jess," řekl vážným hlasem.

„Ha! Bojovat? Bojovat?! Ale já nechci. Jsem silnější, než kdy dřív. Přidej se ke mně, bratře. Poslední možnost." Pevně stiskla své ledové kopí, až jí zbělaly klouby na ruce. Loki se usmál, tentokrát to ale byl smutný úsměv.

„Ne," odvětil pouze.

„Ne?!" zasyčela dívka.

„Ne," zopakoval s klidem bůh a pozvedl hlavu. Z jeho očí sálalo odhodlání. Černovlasá dívka uchopila kopí do obou rukou. Mladík sledoval každý její pohyb a přemýšlel, jestli by byla skutečně tak hloupá, aby ho napadla. Ale Jessica udělala něco naprosto jiného – přelomila kopí vejpůl.

„Fajn!" vykřikla rozhořčeně. „Nepotřebuju tě." Obě poloviny ledové tyče ve vteřině roztály a dívka se znovu usmála. Z toho úsměvu by kdekomu běhal mráz po zádech. „Nejsi jediný čaroděj, kterého znám."

V té chvíli se na místě rozplynula. Loki ještě několik sekund pozoroval to místo, na kterém před chvílí stála, než se otočil čelem k moři a znovu se zadíval k obzoru.

„Neboj se, sestřičko. Zachráním tě. A znám přesně člověka, který mi s tím pomůže." Za předpokladu, že mě nezabije dřív, než mu tohle všechno vysvětlím.