CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Třicátá část

Ahojte! Tak a jsme tady... u konce! Tedy, skoro, ještě nás čekají (pravděpodobně) dva epilogy. ^^ Užijte si čtení! PS: Doporučuju si k textu od rozdělení *** pustit přiloženou píseň. :)

V minulém díle:

Otevřela jsem oči.

Stála jsem v místnosti, kterou jsem již poznávala. U zlatavého stolu seděla má matka, v náručí držela novorozeně - mě. Naproti ní seděl Odin, ale nedíval se na ni... díval se na mé mladší já.

Jistě, pamatovala jsem si, že jsem něco podobného už viděla, tehdy. Loki mi řekl, že při užití toho kouzla je možné spatřit svou minulost, své vzpomínky. Je snad ještě něco, co o své minulosti nevím?

Nyní pokračování:

„Odine, tohle nemůže být pravda..." vydechla má matka a v očích se jí zaleskly slzy.

„Je to pravda, Anno. Heimdall to viděl, je předurčená, aby..."

„Je to moje dcera!" Téměř vyjekla, ale když se mé mladší já začalo probouzet, rychle zmlkla a začala mě kolébat. Dítě brzy zase upadlo do hlubokého spánku.

„Je to její osud," promluvil král trpělivě. „Stane se příští strážkyní mostu. Nic s tím nezmůžete." Žena sklonila zrak ke své dceři. Dlouho na ni hleděla, než se smutně pousmála a pravila:

„Osud je zváštní věc, Odine. Ale jedno vím jistě. Jessica je předurčena k velkým věcem. Ale jestli se rozhodne osud následovat... to bude zcela na ní. S tím zase nic nezmůžete vy."

Vize se rozplynula. Kolem mě se rozzářilo jasné světlo a já začala pomalu přicházet k sobě.

Co se zdálo, jako dlouhá doba bylo ve skutečnosti jen pár krátkých vteřin. Otevřela jsem oči a viděla jsem, jak Braedon letí vzduchem. Zem se otřásla při dopadu jeho těla a kolem se rozvířil prach. Čaroděj zůstal ležet bez jediné známky života. Z jeho hrudníku pomalu vystoupil obláček temna a zamířil si to ke svému původnímu majiteli. Pozorovala jsem to se zatajeným dechem. Temnota vstoupila zpět do Lokiho a mladý bůh v tu chvíli zalapal po dechu a otevřel oči. Chvíli se zmateně rozhlížel a pak se naše pohledy střetly.

„Ah, to jsem si mohl myslet," poznamenal s ironií v hlase a protočil očima. „No, asi bych ti měl poděkovat. Teď kdybys mě omluvila..." začal se zvedat, ale já ho rychle chytla za paži. V tom jsem si všimla, že prsten z jeho prstu zmizel. Stejně jako můj. Magie, která nás spojovala, byla nadobro pryč.

„Ne tak rychle," zastavila jsem ho bezmyšlenkovitě. „Ty nikam nejdeš."

„Vážně? A kdo mě zastaví?" ušklíbl se.

„Oni." Úšklebek jsem mu oplatila a poukázala na blížící se stráž.

„Ale notak, vždyť jsem ještě nic neudělal," namítl.

„Zatím. Nehodlám to riskovat. Promiň, bratře." Na to jsem se od něj odvrátila a můj pohled směřoval na osobu, na které mi záleželo nejvíce.

„Tony?" zašeptala jsem jeho směrem a zlehka jsem jím zatřásla. Muž se pomalu začal probírat. Jeho oči se otevřely a on na mě pohlédl.

„Jess...?" Usmála jsem se.

„Ano, jsem to já. Je konec." Zahleděla jsem se na nehybné tělo uprostřed zahrad. Úsměv mi na tváři ztuhl. Cítila jsem ohromnou bolest v hrudníku. Byl to pocit viny. „Braedon je mrtvý," zašeptala jsem. Zabila jsem ho. Zabila jsem člověka...