CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Desátá část

Ahojte! tak jo, nejprv se chci omluvit, že mi to trvalo tak dlouho, ale musela jsem si ten rozhovor velmi dobře promyslet. :D A po dlouhé době přemýšlení jsem konečně přišla na to, jak to vymyslet, aby ten děj dával vůbec smysl. :D No nic, je to dnes o něco delší, ale kdybych pokračovala dál, tak by to už bylo zas moc dlouhý, tak jsem to prostě rozdělila a hotovo. :D Alespoň se máte na co těšit. :D Užijte si dnešní díl! ^^ PS: Ocením kritiku!

Jakmile jsem se dostala až na samotnou střechu Stark Tower, rychlým krokem jsem přešla k okraji a zadívala se dolů. Přejel mi mráz po zádech - vždy jsem měla z výšek strach, ale musela jsem uznat, že ten výhled stál za to. Navíc, nebylo to poprvé, co jsem vyjela nahoru, abych mohla v klidu přemýšlet. Rozhodně to ale bylo poprvé, co jsem na tohle místo přišla kvůli kontaktování svého ex-kriminálního bratra.

Na pár sekund jsem zavřela oční víčka. Už jsem se nadechovala k zavolání, když v tu chvíli jsem za svými zády ucítila něčí přítomnost, a tak jsem se instinktivně otočila a trochu pozvedla pravou ruku. Prsten mírně světélkoval.

„Jsi v pořádku," řekl Loki napůl překvapeně, napůl úlevně. Na sobě měl tmavý oblek se zelenou šálou kolem krku. Stejně byl oblečen , když jsme se viděli naposledy. Věděla jsem však, že tentokrát se nejedná o iluzi. Tohle BYL skutečně on. Jinak by prsten nesvětélkoval. Alespoň něco fungovalo stejně jako tehdy...

Loki o pár kroků popošel ke mně. Zůstala jsem pevně stát, nic jiného mi ani nezbývalo. Za mými zády byl okraj střechy a dopad by... bolel. Vážně, vážně bolel.

„Co se s tebou stalo?" zeptal se a mírně se zamračil.

„Jötunheim," odpověděla jsem jednoslovně. Postupně jsem sledovala, jak Lokiho tvář bledne. Pak však jeho rysy ztvrdly a on se zamračil.

„Celou tu dobu?"

„Aye," povzdechla jsem nevesele. „Laufey je vyřazen ze hry," dodala jsem a opět jsem se zadívala na svůj prsten. Jediným pohybem ruky jsem si ho sundala a nastavila ho tak, aby na něj asgarďan dobře viděl. Loki nadzvedl jedno obočí, a pak se pokusil sundat si vlastní prsten, avšak marně. „Použili nějaké kouzlo. Nevím, co se stalo, ale mám pocit, že nejsem úplně v pořádku." Jakmile jsem si vrátila prsten na prst, zatočila se mi hlava a zavrávorala jsem. Kdyby nebylo Lokiho rychlé reakce, jak mě chytil za paži, nejspíše bych spadla ze Stark Tower dolů...

Klesla jsem k zemi a vzdychla jsem. Pak jsem vzhlédla a zadívala se mladému bohovi zpříma do očí.

„Nic mi není," řekla jsem pevným hlasem. „Hele, omlouvám se, že jsem ti nevěřila. Změnil ses, přiznávám to." Na chvíli jsem se zarazila a pak jsem s vypětím všech sil opět vstala a založila si ruce na hrudi. „Co se ti tam venku vlastně stalo?"

„Nebylo to zrovna dobrovolné," ušklíbnul se Loki, ale pak zvážněl. „Vlastně za to může magie. Zkráceně... mi odebrali moji temnotu. A jsem za to celkem rád, konečně vidím všechno jasně." Podívala jsem se mu zpříma do očí a okamžitě jsem poznala, že mluví pravdu. Obočí mi vylétlo vzhůru.

„Počkej, jak ti sakra odebrali temnotu? A kdo? Proč?" chrlila jsem otázky rychlým tempem. Byla jsem zmatená - tohle přece nedávalo smysl. Loki se otočil, přešel na druhou stranu střechy a chvíli se díval někam do dáli. Pak se na mě zadíval a vzdychl.

„Podívej, skoro nic si nepamatuju. Ale asi bych měl začít od začátku." Zhluboka se nadechl a prohrábl si vlasy. „Po té události před pěti měsíci jsem se přemístil do Múspellheimu. Je to ohnivá planeta a věděl jsem, že tam mě nikdo hledat nebude. Ale ukázalo se, že ta planeta není až tak neobydlená, jak jsem předpokládal. Navíc jsem nepočítal s tím, že mě ten oheň natolik oslabí. Za to mohl asi ten Mrazivý obr ve mně," hořce se ušklíbl a pokračoval, „zajali mě a pak na mně vykonali nějaké kouzlo. Nevím, kdo to byl, ani jak se tam dostali. Ale co jsem tak pochopil, potřebovali mou temnotu, aby ji vložili do někoho jiného, či co." Pokrčil rameny a pak se usmál. „Každopádně dobře pro mě. Víš, předtím jsem pořád myslel jen na pomstu, byl jsem plný nenávistí, cítil jsem se tak... sám. A projevoval jsem to tím nejhorším způsobem." Dlouho panovalo ticho. Musela jsem přemýšlet, bylo toho na mě moc.

U Lokiho jsem vždy měla problém odhadnout, jestli mluví pravdu nebo lže, ale teď jsem to v jeho očích viděla jasně. Najednou byl jako otevřená kniha, jako bych viděla až do toho nejvzdálenějšího kouta jeho duše. Jako bych konečně viděla, že vůbec má nějakou duši...

„Věřím ti," řekla jsem a na tváři se mi jako zázrakem vykouzlil úsměv, „bratře," dodala jsem po krátkém zaváhání. Loki pootevřel ústa a zorničky se mu roztáhly. Pak se usmál a snad poprvé za celou dobu, co ho znám, jsem na jeho tváři spatřila upřímný, vstřícný úsměv. Nebyl to ten škodolibý, zlomyslný úšklebek co jsem znávala. Tentokrát ne.

Tohle je neuvěřitelné... ačkoliv zde stále zůstává spousta dalších otázek, myslím, že to nechám na později. Už vím, co jsem chtěla vědět. Loki je na straně dobra, alespoň prozatím.

„Musím jít," pousmála jsem se na něj omluvně a mladík kývnul. Otočila jsem se na patě, ale po pár krocích mě ještě zastavil jeho hlas.

„Jsem rád, že jsi naživu" Zarazila jsem se uprostřed pohybu, ale neotočila jsem se, abych se na něj podívala. Pouze jsem natáhla ruku před sebe a zpoza střechy jsem si vytvořila dlouhou skluzavku vedoucí až na místo, kde jsem se měla setkat se Stevem. Možná tam budu o chvíli dříve, ale nevadí.

„I já. Můj dík ale patří spíše tomu čaroději - Braedonovi. Bez něj bych byla mrtvá." Pak jsem se posadila na led, odrazila jsem se a nechávala celou Stark Tower daleko, daleko za sebou.

Jeden problém vyřešen, druhý zbývá. Kapitáne, připrav se do akce. Potřebuju tě víc než kdy jindy. Nehci Tonyho děsit, ani mou mámu. Dokonce ani Lokiho. Ty jsi jediný, na koho se můžu v této chvíli spolehnout... nezklam mě, prosím.