CZ | Secret Powers II | Avengers FF | ✓

Secret Powers II - Patnáctá část

Ahojte! Vím, že už to bylo dlouho a opět se omlouvám... měla jsem toho hodně do školy a ještě stále mám no... ale alespoň jsem si dokázala udělat čas na další díl, snad to tedy oceníte. :) No nic, už to nebudu okecávat, užijte si čtení!

Když schůze skončila, vstala jsem ze židle a rychlejším krokem jsem si to zamířila pryč. Periferním pohledem jsem si všimla, jak Tony okamžitě vstal, až jeho židle přepadla, a vydal se za mnou. Dělala jsem, že jsem si ho nevšimla a ještě jsem zrychlila.

„Jess!" zavolal za mnou a já pevně stiskla rty. Pokračovala jsem však dál.

„Hej, Jess, notak, musíme si promluvit," zkusil to znovu Stark a já slyšela, jak se ke mně už nebezpečně blíží.

Zastavila jsem. Přesně v té chvíli mi muž narazil do zad. Otočila jsem se k němu s ironickým výrazem a pak jsem protočila očima.

„Máš pravdu, ale ne tady," řekla jsem pouze a kývla jsem hlavou k nejbližším dveřím.

„Víš, že to je kumbál?" nadzvedl Tony jedno obočí.

„Vím. Tak pojď." Chytla jsem ho za rukáv, otevřela dveře a doslova ho vtáhla dovnitř. Rozsvítila jsem světlo a dveře jsem pak zabouchla.

Místnost naštěstí nebyla tak malá, abychom tam byli namačkáni jeden na druhého, díky čemuž mi spadl kámen ze srdce, ale ani tak tam nebylo zrovna moc místa. O protější zeď se opíralo několik košťat, ačkoliv nevypadala příliš používaně. Na levé straně pak byla obrovská skříň. Stark několikrát zamrkal a pak se na mě zadíval s překvapením v očích.

„Tohle jsem... nečekal," řekl poněkud vyveden z míry. Pak se jeho rty roztáhly do širokého úsměvu, takového z jakého by roztála každá žena. V jeho očích se zablesklo. Zamračila jsem se.

„Nedívej se na mě tak," reagovala jsem a pokusila jsem se ještě trochu couvnout směrem ke košťatům.

„Promiň," zamumlal, ale úšklebek z jeho tváře nezmizel. Rezignovaně jsem zaklela a pozvedla jsem ruce na znamení, že se vzdávám. Na chvíli zavládlo ticho.

„Chci se ti omluvit," řekli jsme oba zaráz. Několikrát jsem zamrkala, stejně jako Tony. Promnula jsem si oči a pak jsem si založila ruce na hrudi.

„Nevím, co se stalo. Kolem mě se dějí divné věci," začala jsem pomalu. „Není bezpečné být v mé blízkosti, a ne, nemluv, jen poslouchej. Nechci ublížit ani tobě, ani nikomu jinému. Omlouvám se za všechno, ale možná bude lepší, když si dám po téhle akci menší... pauzu." Skousla jsem si rty a zadívala jsem se muži do tváře, abych zkontrolovala jeho reakci.

„Tohle jsem už slyšel," namítl Stark a zamračil se. „Ale já tě neopustím. Pomůžu ti, jen mi musíš věřit!" zvýšil hlas a o krok se přiblížil, načež jsem já znovu couvla. Vrazila jsem přitom do košťat a ty začaly okamžitě padat na zem. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost, pouze jsem se na Tonyho zadívala.

„Věřím ti. Ale nevěřím sobě. Prosím." Poslední slovo jsem zdůraznila. „Až přijde čas, necháš mě jít. Tohle je něco, co si musím vyjasnit sama. Podívej, to, co jsem ti řekla, je pravda. Stále k tobě něco cítím a už se svých pocitů nebojím. Možná mezi námi nic být nemůže, ale přesto se nikdy nevzdám. A až si vyřeším tohle... cokoliv to je... pak bychom možná mohli-" Víc jsem toho už nestihla říct, protože v té chvíli se prudce otevřely dveře kumbálu a v nich stanul Steve. Přejel mezi námi pohledem a pak mu koutky úst nebezpečně zacukaly.

„Proč mě to nepřekvapuje, vy hrdličky?" Zrudla jsem jako rak a vrhla jsem na Kapitána vraživý pohled. Rogers se tomu jen zasmál a zlehka pozvedl ruce. „Omlouvám se za vyrušení. Ale měli bychom jít." Pak na mě mrkl, otočil se a zmizel někde za rohem.

Ještě nějakou dobu mezi námi panovalo ticho. Nevěděla jsem, co bych řekla, tak jsem pouze koukala otevřenými dveřmi ven a čekala, dokud Stark něco neřekne.

„Nevěděl jsem to. Omlouvám se," promluvil nakonec muž a já se na něj posmutněle zadívala.

„V pořádku. Měli bychom jít, tohle může počkat." Potřásla jsem si sama pro sebe hlavou a pak jsem se dala do pohybu. Nejdřív práce, potom zábava, opakovala jsem si v duchu, zatímco jsem si to mířila k hangáru...

***

Cesta na místo určení proběhla nečekaně v klidu – možná to bylo tím, že Tony letěl se svým oblekem napřed, aby cílenou oblast obhlédl ze vzdušné perspektivy. Nevím, jestli bych s ním přežila několik hodin v, ne zrovna velké, kovové krabici, a tak když jsem se dozvěděla, že Iron Man s námi nepoletí, neuvěřitelně se mi ulevilo.

Všichni jsme se už převlékli do svých obleků, ačkoliv já se v něm najednou necítila příliš pohodlně. Svírala jsem masku v ruce a stále jsem si s ní nervózně pohrávala.

„Bude to v pohodě," nadhodil Steve, sedící naproti mně. Zvedla jsem k němu pohled a pokusila jsem se o úsměv.

„Vím," odvětila jsem ne zrovna přesvědčivě. Byla jsem však neskonale vděčná, že Rogers znovu nerozebíral to, co viděl v kumbálu.

„V nejhorším případě umřeš," řekl polohlasem Hawkeye, který seděl ode mě nejdál. V ruce držel jeden ze svých šípů a brousil jeho špičku.

„Bartone!" okřikla ho Natasha. Mladík konečně vzhlédl a na jeho tváři se objevil náznak úsměvu.

„Co?" Všimla jsem si žertovných jiskřiček v jeho očích. Zrzka ho praštila do ramene a Clint se krátce zasmál. Zavrtěla jsem hlavou a odvrátila jsem od nich zrak. Bradu jsem si podepřela rukama a s povzdechem se zadívala na špičky svých bot. Super. Tolik k optimismu.

Nedlouho poté jsme konečně přistáli. Jakmile jsme vystoupili, dala jsem si masku na obličej a zhluboka jsem se nadechla.

„Tak... jdeme na to."