Chtít tě ctít

27.

KAT

Další den později jsem Petra přijela vyzvednout hned ráno. Chtěla jsem si s ním co nejdříve užít společný čas. Jsem tak nadšená, že nám dvěma už nebrání nic v tom, abychom byli spolu. Teda, já chci. Nevím, zda je Petr stejného názoru, ale budu doufat, že ano.

Vstoupila jsem do hlavních dveří nemocnice. Takřka ihned mě ovál chladný vzduch, způsobený klimatizací a já byla ráda, že teď nemusím být venku v dusnu. Přešla jsem k pokoji číslo šest, kde jsem se zastavila, neboť jsem uslyšela Petrův hlas. Zpíval si.

„Stále tě mám v sobě víc, nežli dál můžu snýst," pobrukoval si slova písně, která pro mě byla tak důležitá.

„Krev ulpívá na mapách známejch míst," Začala jsem si pobrukovat s ním, aniž by věděl, že stojím za dveřmi.

„Dál počítám každej hřích, každej díl bezpráví. Rány, co čas, jak už vím, nespraví," zpíval si dál a já polohlasně začala zpívat s ním.

„Zvládnu zříct se pout? A z místa dál se hnout?" zpívali jsme. Oba dva.

„Dál nechci-" přestala jsem, když jsem uslyšela jen svůj hlas. Pak jsem spatřila Petra s hravým úsměvem na tváři.

„Ty umíš zpívat," řekl na oko ohromeně a já si povzdychla. „Taky tě zdravím."

„Moc se omlouvám, má lady," přitáhl si mě ke svému tělu, až se naše rychle zvedající hrudě střetly. „Ahoj," sladce se usmál a políbil mě. V břiše mi propukl ohňostroj motýlů. Nesměle jsem se usmála zpět.

„Nečekal jsem, že tady budeš tak brzy,"?přiznal a uchopil mou dlaň.

„To jde poznat," uchechtla jsem se. „Máš nemocniční košili."

„Jo," zasmál se. „ale džíny už jsem si navlékl," přesunul se z dlaně přes mou paži a klíční kost až na tvář, kde mě jemně hladil. Ruku jsem mu stiskla.

„Pomůžeš mi sbalit?" zeptal se a dal mi přitom polibek do vlasů.

„Jasně," souhlasila jsem a oba jsme se rozešli do jiných koutů místnosti.

Všimla jsem si růže na nočním stolku. Přišla jsem k ní a pohladila její okvětní lístky, když v tom jsem si všimla, že se na mě Petr dívá. Jenže si přitom rozepínal knoflíčky u košile. Naskytl se mi pohled na jeho nahý hrudník.

„Jak vidím, pořád tě znervózňuju," zasmál se a já vypadla z tranzu.

„Nikdy jsi mě neznervózňoval," zalhala jsem, i když jsem si přesně pamatovala, že jsem opak té věty už vyslovila.

„Takže bys mi mohla pomoct obléct tričko?" podíval se na mě škádlivým pohledem.

„Máš sádru na noze, ne na ruce," snažila jsem se z toho vymluvit, i když jsem tak moc chtěla.

„Jsem už unavený," přešel ke mně a podal mi jeho bílé tričko. „Prosím?"

„Petře, tohle je absurdní," zasmála jsem se a tričko mu podala zpět s vnitřním pocitem smutnosti.

„Jak myslíš," vítězně se ušklíbl a já ho lehce praštila pěstí do paže.

„Tak už se obleč."

„Co když nechci?" nadzvedl obočí a já se na něj se zájmem otočila. „Chceš."

„Ne, nechci," přiblížil se ke mně. „Jo, chceš." ucouvla jsem zpět a otočila se k němu zády.

„Kat," vydechl s náznakem úsměvu a obvinul kolem mě své ruce. „Znervózňuju tě," zašeptal mi do ucha a na mém těle se objevila husí kůže. Otočila jsem se čelem k němu. „A co já tebe?" zeptala jsem se a zaregistrovala jsem jiskřičku v jeho očích.

„Ani trochu."

„Vážně?" nadzvedla jsem obočí a rukou se dotkla jeho hrudníku. „Ani trošku?"

Petr si mě přitáhl k tělu a čelo přitiskl k mému. „Vůbec," uchopil prsty mou bradu a přibližoval se k polibku.

„Dobré ráno, jen-" otevřel dveře doktor, který se uprostřed věty zasekl.

Rychle jsme se od sebe s Petrem vzdálili a takřka hned na mě přišel pocit studu.

„Moc se omlouvám, nezaklepal jsem,"!doktor si ústa přikryl dlaní a Petr se pousmál.

„Nic se nestalo," založil si Petr ruku na zátylek.

„Jen jsem vás chtěl zkontrolovat, ale vypadá to, že jste naprosto v pořádku."

Všichni jsme se zasmáli. „V naprostém, doktore," řekl Petr.

„Tak v tom případě vám přeji příjemnou cestu domů, nashledanou," rozloučil se doktor a jakmile odešel, oba dva jsme vypukli v záchvat smíchu.

„Bože, to bylo trapný," opáčila jsem, když jsem dobalovala Petrovy věci.

„A jak se tvářil," zasmál se a já s ním.

„Tak už pojď," popohnala jsem ho.

Když jsme vycházeli z nemocnice, vzal mě Petr za ruku. Cítila jsem se tak milovaná. Tak spokojená. Tak šťastná.

-

„Zůstaneš?" zeptal se mě Petr, když jsem mu vybalovala věci v jeho bytě.

„Měla bych? Jsi přece dospělý muž," řekla jsem vtipným hlasem a Petr se zasmál.

„Co když právě teď spadnu a nebudu si moct zavolat pomoc?"

„To nevím, ale určitě tu ránu uslyší sousedi," zasmála jsem se já. „Jako by tu proběhlo stádo slonů."

„Hele! Zas tak těžkej nejsem," postěžoval si. „Možná mi to přidává ta sádra."

„Jo, to bude určitě tím," mrkla jsem na něj a přesunula se do kuchyně. V tom Petrovi začal vyzvánět mobil.

„Lukáši?" slyšela jsem ho mluvit. „Jo, stala se mi malá nehoda. Neboj se, jsem v pohodě. Teď? Já vím. Já vím Lukáši! Uh, no tak dobře. Za deset minut? Už? Fajn, měj se," nejspíš zavěsil.

„Zlato?" oslovil mě. „Moc se omlouvám, ale za deset minut mě přijede vyzvednout Lukáš. Už jsem se s ním opravdu dlouho neviděl a-"

„Já to chápu," usmála jsem se a pokoušela jsem se co nejlépe ukrýt svůj smutek. „Pojedu."

„Slibuju, že ti to vynahradím," prohrábl si vlasy, nejspíš taky není zrovna nadšený. Přisedla jsem si vedle něj na gauč.

„Tak mi aspoň Lukáše pozdrav a vyřiď mu velké díky," zasmála jsem se, Petr se přidal a poté souhlasně přikývl.

Po chvilce jsem už odjížděla domů se smíšenými pocity.