Chtít tě ctít

11.

„Tomuhle říkáš nepořádek? Dokud nemáš děti, opravdový nepořádek nepoznáš," řekla teta a Kat mohly vypadnout oči z důlků. Petr tam nikde nebyl.

„Ale oblečení máš pěkné, jen je ho trochu málo," zhodnotila teta a Kat jen přikývla.

„No nic, tak já už půjdu. Děkuji za to hlídání. Přijedu kolem desáté."

„Nemáš zač. Půjdu tě doprovodit," pokusila se o úsměv.

„Nemusíš, trefím sama. Měj se zlato," dala pusu své dceři a pak i Kat. Ta vzala Nel za ruku a společně se z okna dívali, jak teta odjíždí.

Když už byla pryč, dřepla si před ni. „Poslyš, krásko. Mám takové velké tajemství. Chtěla bys ho slyšet?"

Nelinka zběsile pokývala hlavou.

„V tom případě mi ale musíš slíbit, že to nikomu nepovíš. Ani mamince, jo?" usmála se na ni.

„Jo," odvětila sladkým hláskem.

„Tak dobře. Někde tady nahoře je schovaný jeden kluk a jmenuje se Petr. Bohužel ani já nevím, kde je. Takže ho musíme najít. Musíš na něj volat, aby vylezl. Jdeme na to?" vysvětlila Kat, ale odpovědi už se nedočkala, protože Nel už pobíhala po patře a hulákala: „Péťo! Péťo! Vylez ven!"

Kat bylo jasné, kde je, ale nechala ji. Tak se jen zasmála, a když se zastavila před jeho pokojem, zastavila se taky. „Myslím, že je tady," řekla a Nel začala bušit na dveře. „Péťo! Pojď ven!"

„Řekni, že maminka už je pryč," pošeptala jí Kat.

„Maminka už je pryč!" zakřičela a poté couvla ode dveří.

„Nikde tu není, Katí," řekla smutně a Kat se musela pousmát nad její přezdívkou. Když v tom se dveře odemkly.

„Já myslím, že je," zasmála se a pak se podívala na usměvavého Petra. Kat se rozzářil obličej.

„Hustý," zhodnotila Nelinka a Petr se zasmál.

„Ty musíš být Nelča," dřepnul si k ní. „Já jsem Petr, což už asi víš."

„Joo," řekla a dívala se na Petra jako na poklad.

„Jsi moc krásná," usmál se na ni.

„Ty taky," uchechtla se a pak se všichni začali smát.

„Máš sebou nějaké hračky?" zeptal se jí a Nel zběsile pokývala hlavou.

„Co kdybys nám je přinesla ukázat?" navrhl Petr a ona se rozběhla pryč.

Kat se s úsměvem podívala na Petra.

„Ty jsi úplný génius!" vyhrkla, a aniž by si to uvědomila, se mu vrhla kolem krku. Petr jí objetí obětoval, ale Kat se hned odtáhla.

„Promiň," omlouvala se ostýchavě.

„Nevadilo mi to." usmál se na ni, což zavinilo, že se usmála taky. „Jen mě napadlo, že když bude ten pokoj zamčený, tak tam nebude chtít chodit."

„Byl to úžasnej nápad. Ani nechci vědět, jak by to dopadlo, kdybys nebyl tak chytrej," přiznala Kat.

„Jsem podle tebe chytrej, jo?" ušklíbl se.

Ve chvíli, kdy mu chtěla odpovědět, se přiřítila Nelinka s batůžkem.

„Péťo! Péťo! Mám tady i princezny a panenky. Budeš si se mnou hrát?"

„Hele, a co jako já?" zeptala se Kat dotčeně.

„Pojď," ignorovala její otázku a táhla Petra do pokoje.

„Tak já budu dole," řekla a pak si všimla Petrova pohledu. „Bude to legrace!" zopakovala jeho slova a Petr s úsměvem na rtech naznačil: Nepřej si mě, a pak zmizel v temnotě růžového světa.