Chtít tě ctít

21.

Když se blížily, Kat polila vlna potu. Chtěla ho vidět, tak moc chtěla a přitom nechtěla. Jakoby jí jejich setkání pomohlo, přitom ještě víc ublížilo. Chtěla si s ním promluvit a vše si vysvětlit. Svěřit se mu se všemi svými pocity, co si k němu vytvořila a co před ním skrývá a přitom ne. Chtěla se mu schoulit v náručí a přitom ne. Stále mezi nimi neměla jasno.

„Kat,"luskla jí před očima mamka, když stály před kavárnou. „Jsi tady?"

„Cože?" snažila se zorientovat. „Ehm, jo jsem," vyhrkla a nervózně se usmála.

„Kat, prosím. Uklidni se. Je skoro nemožné ho tady potkat. Prostě si jen užívej se svojí maminkou, jo? A teď běž vybrat nějaký stůl. Já půjdu objednat a pak tě najdu," řekla jí mamka a zamířila k číšnici.

Kat, vzpamatuj se. Petr tady prostě nemůže být, jasný? Okřikla se Kat v duchu a vydala se najít nějaký dobrý stůl.

Vybrala jeden úplně vzadu s výhledem na celou kavárnu a s trochu větším soukromím.

Chvilku už tam seděla a rozhlížela se po okolí, když v tom v dálce kouskem oka jakoby zahlédla Petra s nějakou holkou. Hned zpozorněla a pokusila se podívat pořádně. Najednou tam nikdo nebyl.

Skvělý, už mám i halucinace, pomyslela si. Ale co když to byla pravda?

„Doufám, že máš tohle ráda," vzpamatovala ji mamka, která právě přišla ke stolu se dvěma hrníčky kávy.

„Děkuji," usmála se na ni a pomyslně si dala facku. Prostě přestaň myslet na Petra, poručila si a uchopila kávu do dlaní. Pak navázala na rozhovor s mamkou.

Kavárna byla zabarvená do tmava, jakoby ji dělali přímo pro Katinu náladu. Vše kolem bylo dřevěné, jen zelené rostliny nesplývaly s okolím. Kat měla přímý výhled na dveře. Přišlo jí legrační, že na nich mají připevněný zářivě modrý zvoneček. S každým cinknutím se Kat podívala, kdo přichází či odchází z kavárny a pozornost mamce moc nevěnovala.

Úplně ji přestala vnímat, až když do kavárny vstoupili dva známí lidé. Kat se zrychlil tep a lehce vykulily oči. Mamka si toho nejspíš všimla.

„Kat, není ti nic?" zeptala se starostlivě.

„Petr,"!vydechla zděšeně a rychle se zvedla od stolu.

„Jdu na záchod," vyhrkla a skoro doběhla na toalety. Rukama se zapřela o umyvadlo a pořádně se nadechla.

„Počkat, cože?" uvědomila si nahlas. „Vždyť to byla Sandy!"

Co tam s ním kruci dělá? Jak se k němu dostala? Cože?! Pomyslela si zmateně. Následně napsala mamce:

Mami, je tam Petr a nevím proč, ale je s ním Sandy. Musím odsud zmizet.

Mamka jí po chvilce odepsala:

Vypiju to kafe za tebe. Zůstaň tam, pak ti napíšu.

Kat mobil schovala a zkoušela se uklidnit. Co tam kruci dělají?! Každopádně plán je jasný. Prostě co nejrychleji a nepozorovaně vypadnout.

Za chvilku jí mamka napsala, že bude čekat v autě. Tak se pořádně nadechla a pootevřela dveře, aby mohla vykouknout. Jenže je odsud neviděla, a tak prostě na risk rychlým krokem vyšla ven. Když se bezpečně dostala k prvnímu a následně i k druhému sloupu, spatřila je.

Seděli naproti sobě. Sandy se doširoka usmívala a Petr měl na tváři lehký úšklebek. Sandy v očích tancovaly jiskřičky, to viděla i odsud. Navíc si pořád hrála s vlasy, což dělala vždycky, když chtěla sbalit nějakého kluka. Počkat, sbalit kluka? Podivila se. Že by Petra chtěla sbalit? Ne, to je blbost, usoudila a naposledy se podívala zpět na ně, dokud neodejde.

Sandyina ruka se pomalu blížila k té Petrově, načež se Petr nepatrně pousmál.

No to si ze mě dělá srandu! Naštvala se. To snad využila příležitosti a chce ho pro sebe?! To byla poslední kapka, pomyslela si a s naštvaným obličej zamířila k jejich stolu. Všechnu nervozitu, smutek a strach rázem nahradil vztek a odhodlání.

Když už u nich skoro byla, všiml si jí Petr. „Kat?" zkrabatil obočí a Kat zatnula zuby, jen co znovu uslyšela jeho hlas, ale nepodívala se na něj.

Sandy na to zareagovala a rychle se cukla směrem ke Kat. Obličej měla celý napjatý, oči plné strachu a překvapení a na tváři nervózní a přitom pěkně falešný úsměv. „Kat!" pronesla, zvedla se ze židle a spojila ruce. Vypadala šokovaně, takže ji tu nejspíš nečekala. „Co tady děláš?" dodala, načež se Petr zvedl také. Kat se snažila si ho nevšímat.

„To bych se spíš měla ptát já tebe," založila si ruce na hrudi. „Co tady děláš, Sandy?"

Sandy se nervózně nadechla, vzala Kat za rameno a potáhla ji na stranu. „Snažím se ti pomoct," řekla potichu, nejspíš aby ji neslyšel Petr. Její ruka byla stále na jejím rameni. Kat dobře věděla, že lže.

„Snažíš se mi pomoct?" řekla naštvaně a shodila její ruku. „Tím, že mi ubližuješ?" rozhodila rukama trochu směrem na Petra.

„Nic nechápeš," uchechtla se Sandy. Kat se zadívala na její krk. Stále na něm visel na chlup stejný zlatý čtyřlístek, jako byl ten její. Vzpomněla si, jak si ho v druháku na střední koupily jako symbol jejich přátelství. Přátelství, které se teď možná kvůli jednomu pitomému klukovi rozpadne.

„V tom máš tak trochu pravdu, ale nechápu jen jednu věc," trochu uklidnila hlas a přistoupila k ní blíž. Sandy zpozorněla.

Kat se dotkla svého čtyřlístku, pevně sevřela víčka, až z nich vytekla maličká slza smutku, a jedním pohybem si ho strhla z krku. „Nechápu, jak jsme mohly být kamarádky," pronesla zklamaně a řetízek upustila na zem.

Krátce se podívala na Petra, jejich pohledy se střetly. Kat po tváři stekla další slza, tak rychle vyběhla z kavárny.

Hledala jejich auto, když v tom zaslechla své jméno. „Kat!" zakřičel Petr a blížil se k ní. Kat zalapala po dechu a rozběhla se. Jenže Petr byl prostě rychlejší a dohonil ji. „Kat prosím, stůj," prosil, ale ona ho nevnímala.

Když ji zezadu popadl a obtočil kolem ní své ruce, zastavila se. „Kat.." začal, ale ona ho přerušila. „Petře, prosím. Nech mě jít," podívala se na něj s očima plných slz. Petr uvolnil svůj stisk a Kat chviličku jen stála, jenže pak utekla do auta.

Na tenhle den musí co nejrychleji zapomenout.