Chtít tě ctít

18.

KAT

„Cože?" podivila se Sandy.

On odešel. Petr odešel. Prý udělal chybu. Neměl mě políbit? Co jsem provedla? To jsem tak hrozná? Nebo snad neumím líbat? Co jsem sakra udělala špatně? A že se mnou vůbec neměl odjet? To si u mě chtěl jen pár nocí pospat a tahat mě za nos tím, že by ke mně něco cítil? Nejspíš ano. Bože, já jsem husa! A to jsem k němu asi vážně něco cítila.. Jak jsem mu na tohle vůbec mohla skočit? Myslela jsem, že je se mnou rád a že by mě pak třeba i rád vídal. Spletla jsem se. Myslela jsem si, že je to jiný člověk. Že je to hodný a milý kluk, ne jen nějaký bezcitný zpěváček.. Ach Kat. Pomyslela si a podala Sandy vzkaz.

Mezitím, co si ho Sandy četla, se šla položit na pohovku. Cítila se hrozně. Tak zrazeně, smutně, odkopnutě, hloupě, ale hlavně zklamaně. Viděla v Petrovi něco víc. Něco, co u ostatních kluků neviděla.. Myslela si, že si skvěle rozumí. Že by ji třeba mohl mít rád.

Schoulila se na pohovce a přitiskla svůj obličej k polštáři. Ucítila, že jí z očí teče vodopád slaných slz a nedokázala je zastavit. Měla na něj takový vztek a přitom byla kvůli němu tak smutná..

Sandy si k ní přisedla a položila svou ruku na její rameno. „Netrap se Kat. Třeba mu to dojde," pověděla jí.

Kat se uchechtla. „Dojde? Vážně si myslíš, že by mu vůbec něco došlo?"

„Kat ty jsi úžasná holka. A je jen jeho chyba, že tě odkopnul," řekla soucitně Sandy, ale Kat to ignorovala. „Potřebuju být sama."

Sandy jen pokývala hlavou. „Vybalím ti ten nákup a pak půjdu."

Kat vůbec nevnímala. Nevnímala Sandy. Měla tušení, že na ni dokonce mluvila. Všimla si až zaklapnutí dveří. Jenže jen dál ležela na pohovce, snažila se zastavit své slzy a přijít na nějaké pozitivní věci, co by jí zvedly náladu. Všechny myšlenky jen vedly k Petrovi.

Z toho usilovného myšlení nakonec usnula.