Chtít tě ctít

2.

„Jsi připravená?" mluvila Sandy do mobilu.
Před chvílí jsem se probrala.
Nebyla pro mě žádná novinka, když jsem zjistila, že jsou dvě hodiny odpoledne. Vždycky jsem ráda vyspávala, ačkoliv mě to nejednou zavedlo do problémů.
Jako například teď.
Za hodinu bych měla vycházet a nebyla jsem ani po snídani, vlastně obědě..
„Ani trochu," zívla jsem si.
„Kat, ty jsi opravdu neschopná," zaúpěla Sandy.
„Můžeš přijít?" zeptala jsem se.
„Za chvilku jsem tam," odvětila.
A opravdu.
Už stála před jejím šatníkem a kritizovala její oblečení.
Na věci jako 'Kat, tohle k tobě vůbec nesedí.' a 'Katrin, tohle je tak sedm let z módy.' nebo taky 'Ježiši Katrino! Nech mě tu s tím oblečením ještě minutu a zcvoknu se.' si už zvykla.
Nakonec jsme to obě ve zdraví přežily a já měla vybrané oblečení. Venku bylo teplo, tak mi Sandy vybrala černé kraťasy s vysokým pasem a volné bílé tričko s krátkým rukávem.
Jak říkávala Sandy, její šatník nebyl žádná sláva.
„Nutně musíme jít nakupovat," zhodnotila Sandy.
„Jo," usmála jsem se.
„Takže jdeme?" zeptala se.
„Jdeme," odvětila jsem nejistě. Moc se mi nechtělo.
Když tak přemýšlím, dlouho jsem na nějakém koncertě nebyla. Asi tři roky zpět jsem byla na nějkém rockovém s přáteli, ale jen z nutnosti. Stejně jsem jen stála opodál, aby mi zvuky neroztrhly uši, a dívala jsem se na všechny lidi se znusením. Rock nebyl zrovna moje parketa.
Jednou se mě táta pokoušel přivést na takový styl hudby, a tak mi před spaním pouštěl různé rockové skupiny.
Brečela jsem tak moc, že táta chvilkami nevěřil, že mám ještě co brečet.
Bylo mi sedm.
Co vlastně lidé tak obvykle na koncertech dělávají, jak se chovají?
Vzhledem k tomu, že tuhle skupinu neznám... mám hrát už od začátku, že mě to strašně baví a být velká fanynka? Nebo mám jen prostě stát a poslouchat?
„Tak trochu jsem zapomněla, jak se mám chovat, Sandy," přiznala jsem tiše.
A hned, jak jsem ta slova vypustila z úst, bylo mi jasné, že mnohem lépe vyzněly v mé hlavě.
„Co je to za blbost Kat?" vyštěkla Sandy. „Nemusíš se chovat nijak. Co to s tebou zase je?" hodila po mně zhnusený pohled.
A tak jsem si připadala trapně. Opět.
Fajn, prostě buď sama sebou.
Těžký úkol.

Chtěly jsme se postavit před pódium, ale už tam byla pořádná hromada lidí. Musely jsme se tedy postavit skoro až dozadu.
Za pár chvil už by měla vystupovat ta skupina.
Pořád jsem si nepamatovala jejich jména. Nebo ano?
Petr a.. Libor?
Radši to neříkej nahlas.

Najednou se ozvalo hlasité pištění a potlesk. Bylo mi jasné, že kapela přišla na pódium, a proto tam nasměrovala svůj zrak.
Na první pohled si všimla pěti lidí, z toho dva byli úplně vepředu. Hned jsem si všimla, jak je jeden menší a druhý vysoký.
Snažila jsem si zapamatovat, že ten vyšší, kytarista, je Lukáš.
Sandy mi pro jistotu zopakovala správná jména.
Trochu mě mrzelo, že jim nevidím do tváří, že tady nemají ty velké obrazovky, kde se promítá koncert pro ty, co stojí daleko.
Nikdo se nepředstavil. Místo toho se hned ozvaly první tóny hudby.
Zpěvák naznačil, že jim máme pomoct tím, že začneme tleskat.
A pak jsem zaslechla i jeho hlas.
Líbilo se mi to. Byl to přesně můj žánr, ve spoustě částí hlubokých textů jsem našla samu sebe.
Hra na city.
Po několika písničkách mi Sandy řekla o párty, co se tu dělala po skončení koncertu.
A já hned znala odpověď.
Proč mi tak kazí zatím skvělý koncert?
„Ani náhodou."
„Kat, bude to zábava! Užijeme si to. Neříkala jsem ti to i tomhle koncertu?" musela řvát, abych ji pořádně slyšela.
„To ano. Neříkám, že si ten koncert neužívám. Ale tu párty by sis užila ty, ne já," zakřičela jsem.
Věděla jsem, že by to skončilo špatně. A dřív nebo později bych odešla domů.
Při poslední písničce se mi začalo chtít na malou. „Musím si odskočit," řekla jsem Sandy a naklonila se přitom k jejímu uchu.
„Neztrať se. Nezapomeň, že řídíš ty," usmála se.
Hledala cedulky s nápisy, kde bych měla jít, ale nenašla nic, a tak jsem dala na instinkt.
Zmínila jsem se, že mám dost špatný orientační smysl?
Dostala jsem se do jakési budovy blízko pódia a najednou spatřila cedulku s ženskou postavičkou.
Konečně bych si zhluboka oddychla.
Kdyby do mě někdo nevrazil.