Chtít tě ctít

4.

„Cože?" podivil se.
„Jak jsem řekla, dávám ti možnost si sbalit věci nejméně na týden, nebo odjet s prázdnou," zastavila jsem před jeho domem. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně to sebevědomí bere. Petr na mě pořád zíral, jako bych spadla z višně.
„Achjo. To už ti nezbyl čas ani na myšlení? Prostě si běž sbalit věci. Počítám do deseti, jinak odjedu. Raz."
„Ale počkej. Já-"
„Dva. Tři."
„Kat, co to-"
„Čtyři. Pět."
„Tak fajn, fajn! Už jdu," řekl a naštvaně vystoupil z auta. Pousmála jsem se.
Přehodnotila jsem svůj plán. Vezmu ho k sobě domů. Na týden, možná na dýl. Mám dům v klidné části města, docela daleko od všeho, což by mu šiklo.
Pořád jsem ale měla obavy. Neznám ho a on mě taky ne. Tedy..znám, ale neznám. Ale oddych by vážně potřeboval. Navíc by to mohla být skvělá šance ukázat Sandy, že dokážu žít.
Při pomyšlení na Sandy jsem si vzpomněla, že jsem ji tam nechala samotnou. Napsala jsem jí textovku, že se omlouvám a že se bude muset domů dopravit sama. A taky, že jí to vysvětlím později.
Když jsem vzhlédla k Petrovu domu, spatřila jsem ho v okně. Doopravdy si balí věci. S klidným výrazem. Možná trochu naštvaným. To mě překvapilo. Myslela jsem, že už zůstane nahoře a já po pár minutách odjedu. Spletla jsem se.
Po chvilce už Petr nasedal do auta.
„Jak jsi věděla, že tam prostě nezůstanu?" zeptal se mě, jakoby mi četl myšlenky.
„Zoufalé časy, zoufalé činy," řekla jsem, nastartovala a vyjela. „Ale jinak bych tam pro tebe zašla," zalhala jsem. Petr se usmál.
„Řekneš mi, kam mě unášíš a za jakým účelem?" pootočil se ke mně.
„Neunáším tě. Vybral sis dobrovolnou cestu," ušklíbla jsem se.
„To je pravda," uznal Petr.
Po minutě mlčení jsem odpověděla. „Jen mě tak napadlo, že když si nedokážeš udělat čas ty, mohl by ti ho dokázat udělat někdo jiný."
„Ty společně s únosem. Jo, je mi to jasný," zazubil se.
Jen jsem se zasmála a dál jsem to neřešila.
„Kam jedeme?" zeptal se po chvíli.
„Ke mně domů."
„K tobě domů?" ušklíbl se.
„Čekal jsi nějaký luxusní ostrov nebo co?" zasmála jsem se.
„Ne to ne. Jen jsem nečekal tohle celkově," vysvětlil mi.
„Já zas myslela, že se na mě vybodneš, nebo cokoliv jiného."
„Zašla by sis pro mě."
„To byl vtip, Petře," zasmála jsem se a on se mnou.
„Určitě si to užiju. I když jsi vlastně cizí člověk," řekl Petr a já se upřímně usmála.
„Co tak koukáš?" zeptala jsem se, když si všimla, že ji Petr po očku pozoruje.
„Nic, nic," odpověděl a svůj pohled stočil k oknu.
„Takže Hoggy?" vzpomněla jsem si na to, co mi říkal v autě a spojila jsem si to s youtubem.
„Prosím tě, neříkej mi tak. Začíná mě to fakt štvát," odfrkl. „Ty mě asi moc neznáš, že se tak vyptáváš, co?"
„Po pravdě? Ani trochu," přiznala jsem. „Vždyť jsem si myslela, že se jmenuješ Lukáš."
„Tak jak ses ocitla na našem koncertě?" vyzvídal.
„Moje nejlepší kámoška je hrozně otravná. Stačí ti to jako důvod?" usmála jsem se.
„Docela jo," usmál se se mnou.
Vzpomněla jsem si na Sandy a vytáhla svůj mobil.
„Neměla bys být na mobilu, když řídíš. Sice dělám to samé, ale na dálnici a teď jsme na normální cestě," řekl mi Petr starostlivě.
„Neblbni. Jen něco zkontroluju, neměj strach," řekla jsem a pokoušela jsem se věnovat mobilu. Sandy mi psala.

Stejně jsem chtěla jít na tu párty. Alespoň mám lepší pocit. Hele, víš o tom, že Lexa odběhl z pódia, když jsi byla pryč? Pak už se nevrátil. Je docela zajímavé, že ty taky ne. Ale to bylo jen tak mimo.

Uchechtla jsem se. Kdyby jen tušila. Snažila jsem se jí odpovědět. Když v tom Petr zakřičel. „Kat!" a strhl volant na stranu.