Chtít tě ctít

24.

KAT

„Už se s tebou nechci bavit,"snažila se mluvit pevným hlasem, i když byla tak slabá. Svezla se po hladkém okraji dveří a posadila se na zem. Tváře jí pomalu začaly smáčet slzy, ale byla potichu v naději, že Petr opravdu odejde. Jenže to neudělal.

„Kat, prosím!" udeřil do dveří, jakoby se pod tím úderem měly otevřít. „Vysvětlím ti to!"

Co by jí asi tak vysvětloval? Chtěl by jí snad dopodrobna popsat, jak moc se v ní mýlil? Jak moc velkou chybu s ní udělal? To opravdu slyšet nepotřebuje. Anebo se jí snad chce omluvit? Že udělal chybu v chybě? To se ani nemusí namáhat. Neví, jestli by si znovu neuvědomil, že to není nic pro něj a neublížil by jí znovu. Protože i přesto, co udělal je do něj zamilovaná a je na sebe za to naštvaná. Vlastně si to ani nedokáže vysvětlit. Vždyť se znají tak krátce. Sandy jí mohla domlouvat schůzky s jedním člověkem klidně i měsíc v kuse a bylo to k ničemu.

Po tváři jí stekla další slza smutku, objala si rukama kolena a stále se snažila být tichá. Petr tam pořád byl. Cítila to. Cítila jeho přítomnost. Jeho dech v tom nepříjemném tichu.

Když už se jí po chvilce zdálo, že zmizel, šla do horního patra, aby se podívala a on už tam skutečně nebyl. Nuceně si zhluboka oddychla úlevou, jenže pak na ni dolehl smutek. To jí snad chybí? Měly by být ráda, že odešel, ne cítit smutek. Nejspíš to vzdal.

Třeba jí už dá pokoj. Její život se vrátí zase do starých kolejí. Zbytek prázdnin strávených čtením, malováním a následně školou. Hlídání Nely a návštěvy od všech různých členů rodiny.

Jenže už žádná Sandy. Už žádné výtky na její šatník. Žádné klábosení v kavárnách. Žádná snaha o vzkříšení Katina marného života. Vždyť kromě Sandy žádné kamarádky nemá.

A co teprve životní láska? Najde si někdy vůbec někoho? Někoho, kdo by jí rozuměl třeba jako Petr?

Se spoustou nezodpovězených otázek se vydala dělat něco, co by dělala normálně. Malovat. Otřela si tváře a do studených rukou vzala štětec s černou barvou. Držela štětec u plátna, ale ať dělala, co dělala, myšlenky jí stále ubíhaly jinam. Vzdala to a snažila se číst, ale nedokázala se soustředit. Pořád myslela na Petra a na Sandy a na pokračování jejího života.

Co s ní bude teď? Sandy jí dodávala alespoň trochu dobrodružství a šťávy. S ní byl život aspoň trochu zajímavý, ale když tu už není.. To stejné cítila s Petrem. Cítila výjimečnost, milovanost, i když trochu jinak, než se Sandy. Je do něj zamilovaná, to ví. Jinak by na něj už dávno zapomněla.
Měla bych mu dát šanci? Co mi asi chce říct? Třeba to nebude bolet.. Ale co když ano? Pomyslela si.
Ale.. každý si přece zaslouží druhou šanci.

Vstala z gauče a vzala do rukou mobil. Přemýšlela, jestli by mu měla zavolat, když v tom někdo zazvonil. Kat neváhala ani vteřinu a rozběhla se ke dveřím, které následně prudce otevřela.

„Pe-" zarazila se, když spatřila osobu ve dveřích.

„Zlatíčko, já vím, že jsem už neměla jezdit, ale musela jsem vědět, jestli jsi v pořádku," řekla.

„To je v pohodě mami."