Chtít tě ctít

3.

Neudržela jsem rovnováhu a upadla na zem. Ten kluk nebo muž mi ale ze země okamžitě pomohl.
„Moc se omlouvám. Nedával jsem pozor. Není ti nic?" promluvil příjemným povědomým hlasem.
A pak jsem na něj pohlédla.
A sakra.
Vždyť to je ten kluk z pódia!
„Jsem v pohodě. Nic to nebylo, neomlouvej se..." usmála jsem se. „Hele, ty jsi Lukáš, ne?"
Uchechtl se.
„Přijdeš na náš koncert a ani nás nerozeznáš? Jsem Petr," usmál se.
Tak teď bych se nejradši propadla do země.
„Panebože! Já - já... Moc se omlouvám... To je trapas," plácla jsem se do čela.
„Neomlouvej se. Je to v pohodě, chápu to," usmál se ještě víc.
Zblízka je tak pohledný. Má krásný úsměv.
Ale jeho výraz v obličeji se náhle změnil na ustaraný. Rozhlédl se kolem sebe.
„Poslyš, potřeboval bych od tebe pomoc," řekl mi a zoufale u toho rozmachoval rukama.
„Ode mě?" podivila jsem se.
„Když už jsem na tebe tak narazil. Nemohla bys mě někam rychle a hlavně tajně odvést? Pokud máš teda auto," vychrlil na mě starostlivě. Asi mu na tom hodně záleží.
„Já nevím," rozmýšlela jsem se.
„Bude to jen chvilková záležitost. Snažně tě prosím."
„Nebudu stíhaná za únos?" zasmála jsem se.
„Slibuju, že ne."
„Uh, tak dobře," kývla jsem na souhlas.
„Moc ti děkuju! V autě ti všechno vysvětlím," nasadil si sluneční brýle a kapuci od mikiny.
„Necháš mě si ještě odskočit?" ostýchavě jsem se zeptala.
„Tady? Na veřejnosti nepřístupné místo?" divil se.
„Jak jsem se tu kruci dostala?" podivila jsem se.
„To je teď jedno. Běž, budu hlídat."

„V tomhle počasí ti tohle vážně nezávidím," narážela jsem na Petrovo oblečení, když jsme šli rychle k autu.
„Já sobě taky ne, věř mi. Ale alespoň mám trochu maskování," odfrkl si a já ho začala trochu litovat. Jen trošku.
„Ještě vlastně neznám jméno své zachránkyně," řekl mi s úsměvem, když už seděli v autě.
„Jmenuju se Kat," usmála jsem se na něj zpět a nastartovala auto.
„To je zdrobnělina Kačky?" zeptal se.
„Nene. Ehm. Je to takové trošku pomotané," poškrábala jsem se na zátylku.
„Pochopím to," usmál se. Opravdu se musí pořád usmívat?
„Moje babička z mamčiny strany bydlela v Anglii. A tak trvala na tom, abych se jmenovala Cathrine. Jenže rodiče nechtěli cizí jméno, nebo aby se tak alespoň psalo. Tak jsem Katrina. Píše se to tak, jak to slyšíš. Občas mi říkají i Katrin, ale nejčastěji Kat," zakončila jsem svůj původ jména.
„U mě to tak složité není," zasmál se. Znovu.
„Vysvětlíš mi teda, co se stalo?" zeptala jsem se.
„Nejdřív bych ti měl říct kam jet," opět se zasmál.
„Jo, jasně," zasmála jsem se s ním.
„Takže," začal, když mi popsal svou adresu. Slíbilajsem , že ho nebudu pronásledovat. „Poslední -"
„Počkej, nemusíš mi to vlastně říkat, jestli nechceš," přerušila jsem ho. Vůbec neví, kdo vlastně jsem a nutím ho. Vzpamatuj se Kat!
„Náhodou je moc fajn se vypovídat," zazubil se na mě. Vážně má krásný úsměv.
Hned na to Petrovi ale úsměv klesl.
„Poslední dobou jsem úplně vyšťavenej. Mám málo energie i nervů, což se fakt nevyplatí. To víš, mám strašně moc práce. Většinou se domů vracím pozdě, pokud vůbec. A dneska to na mě všechno dolehlo. Na dnešním koncertě jsem nebyl tak živý, jako obvykle. Zvládal jsem to, ale při poslední písničce mi přeskočil hlas a já zpanikařil a zdrhl z pódia. Musel jsem vypadnout. Ano, bylo mi moc líto všech těch fanoušků, ale.." odmlčel se.
„Chápu," usmála jsem se a dál se dívala na silnici.
Bylo mi ho líto. Nevěděla jsem, že to má tak těžké.
„A proč si prostě neodpočineš?" zeptala jsem se.
„Nemám na to čas. Slza, Přístav, Hoggy. Štve mě to," odpověděl a přesměroval svůj pohled ven z okna. „Ale Přístav má teď díky bohu na měsíc pauzu."
Petr bydlel ve středu města. A mě najednou napadl šílený nápad. Chtěla jsem ho hned vypustit z hlavy, ale pomyslela jsem na Sandy. Mohlo by to být dobrodružství. Pěkně ujetý dobrodružství. Ale za zkoušku nic nedám.
„Mám pro tebe nabídku," začala jsem sebevědomě. „Buď se mnou půjdeš dobrovolně, nebo tě unesu."