Chtít tě ctít

26.

KAT

Oči se mi začaly plnit slzami, ale snažila jsem se zůstat silná. Rozběhla jsem se dolů za mamkou, která nic netušíc seděla na gauči.

„Mami! Volej záchranku! Petr spadl z okna!" zakřičela jsem a zamířila okamžitě ven. To, co mi mamka říkala následně, jsem nevnímala.

Pod mým oknem jsem spatřila ležícího Petra. Rychle jsem k němu doběhla a sklonila se k němu.

„Petře, ty idiote," vzlykla jsem. „Všechno bude v pořádku, neboj se," řekla jsem ustrašeně a lehce ho políbila do vlasů. „Všechno bude v pořádku."

„Co se sakra stalo?!" vyjekla mamka, která vytáčela 155.

„Snažil se vylézt ke mně do okna."

-

Seděli jsme v čekárně a já si nervózně pohrávala s Petrovou růží v ruce. Čekali jsme na doktora. Nebyla jsem až tak ve stresu, protože nám hned ze začátku řekli, že to nebude nic vážného. Ale já se stejně bála. Mamka mě držela za ruku, ale vůbec jsem to necítila. Měla jsem strach o Petra. Vůbec nevím, co ho to popadlo. Nejvíc si vyčítám, že to bylo kvůli mně. Proč jsem ho prostě nevyslechla hned?

Z myšlenek mě vytrhl muž v bílém plášti, který kráčel chodbou. Hned jsem vyskočila na nohy.

„Dobrý den. Takže, pacient má jen lehký otřes mozku a zlomenou nohu. Pro ujištění si ho tady ještě necháme přes noc," oznámil a já si oddychla.

„Můžu za ním?" zeptala jsem se a doktor na souhlas pokynul rukou.

Mamka se na mě s lehkým úsměvem otočila. „Tak já už půjdu. Zavolej mi, kdyby něco," Pak mi dala pusu na čelo.

Já vstoupila do pokoje.

Spatřila jsem Petra se sádrou na noze a s úsměvem na tváři. Díval se na růži v mé ruce, což mě natolik uklidnilo, že jsem si zhluboka oddechla.

„Ahoj," podíval se na mě a já si uvědomila, jak moc mi chyběl jeho spokojený tón hlasu.

„Opravdu nechápu, jak se v téhle situaci vůbec dokážeš smát," uchechtla jsem se a pomalu jsem přistupovala k němu. Všimla jsem si, že je Petr v pokoji sám.

„Jsem prostě úžasnej," pochválil se a já se usmála. Pak jsem položila růži na stoleček a sedla si na židli vedle jeho postele.

„To sotva," ušklíbla jsem se. „Cos to sakra vyváděl?" přešla jsem na citlivější téma. Petr se opatrně posadil a navázal se mnou oční kontakt.

„Chtěl jsem, abys mě vyslechla a nevyhodila mě přitom. Nic lepšího mě nenapadlo," řekl mi s vážným výrazem v obličeji.

„Takže se radši zmrzačíš, než abys mě pořád otravoval?" zasmála jsem se, abych trochu zmenšila stále houstnoucí vzduch mezi námi.

„Nejspíš jo," ušklíbl se. Potom se posunul na kraj postele, abych si mohla přisednout. A já to udělala.

„Co myslíš ty?" zeptal se.

„Vážně se ptáš?" zazubila jsem se. „No, popravdě jsem si tě už chtěla poslechnout."

Petr si povzdechl. „To jsi mi to nemohla říct dřív?" plácl se lehce do čela. Najednou vyhledal mou dlaň. Hned, jak se mě dotkl, mnou projela vlna smíšených pocitů. Tolik mi chyběl.

„Řekni mi, že kdybys mi to nezkazila, bylo by to alespoň trochu účinné nebo romantické?"

„Hele," usmála jsem se. „já za to nemohla."

„A kdo jako?" zasmál se na oplátku a já se k němu přidala. „Ale ano, snad by i bylo," přiznala jsem a sklopila oči k našim propleteným dlaním.

Petr se spokojeně usmál. „Když jsem kupoval tu růži," na chvilku se zadíval na ni. „Představoval jsem si naše setkání jinak."

„Jak?" zajímalo mě.

„Řekněme, že určitě ne v nemocnici," zasmál se a já s ním.

„Takže Kat, chceš slyšet pravdu?" zeptal se, stále držíc mou ruku a já bez rozmýšlení přikývla.

„Dobře. No, tenhle proslov jsem nedomyslel," ušklíbl se a pak pokračoval. „Když jsi ten den odešla, hrál jsem na kytaru, myslel jsem přitom na tebe. Nikdy předtím se mi nic takového jako s tebou nestalo. Prostě jsem za to byl rád, tak jsem tě nechtěl pustit z hlavy. Když v tom jsem si všiml, že mi od tebe přišla zpráva."

„Zpráva?" podivila jsem se.

„Ano. A v ní nebyly zrovna věci, co jsem v té očekával. Párkrát jsem odpověděl, chtěl jsem to nějak zachránit, ale když jsi mě poprosila, ať nepíšu, vzdal jsem to."

„Ale-" chtěla jsem ho přerušit, kdyby on nepřerušil mě. „Hele, nech mě to doříct. Řekl jsem Lukášovi, aby mě odvezl. Rychle jsem si sbalil všechny věci, nepsal jsem žádný vzkaz. Opakuji, nepsal. Poté jsem svůj volný čas strávil doma, unuděný a utrápený. Pokoušel jsem natočit video, nebo zpívat, hrát na klavír. Ale nic mi nešlo. Pořád jsem nechápal, proč jsi to tak najednou udělala. V jeden den jsem zjistil, že mám u tebe mikinu. Nevím proč, ale šel jsem si koupit novou. Nezvládl bych si pro ni přijít. A tam na mě narazila Sandy. Pozvala mě na kafe. Myslel jsem, že ví něco o tobě, že jsi o mně něco říkala a já to za každou cenu chtěl vědět. Jenže ona se mnou celou dobu flirtovala. A pak ses objevila ty. Když jsem tě spatřil, okamžitě jsem s tebou chtěl mluvit, ale ty sis nedala říct. Potom jsem přišel za Sandy a ona mi to řekla. Že to všechno udělala ona. Ten vzkaz pro tebe a zprávy pro mě, všechno," dokončil Petr a já odvrátila zrak.

Takže to všechno ona? To všechno udělala Sandy? Petr mi nic zlého neudělal? Panebože, jak jsem na to mohla naletět! Vzala mi můj mobil a já si toho nevšimla. To proto byla ten den tak zvláštní. Sakra! To jsem prostě Petra nemohla vyslechnout hned? Mohla jsem mu přece více věřit..

Vstala jsem z postele a založila ruce na zátylek. „Panebože, já jsem tak hloupá!" nadávala jsem.

„Kat, co to povídáš? Nejsi hloupá! Vstal bych, ale-"

„Je mi to tak líto, Petře," zamířila jsem k němu se slzami v očích. Přisedla jsem si co nejblíže a vzala jeho ruku. „Tak líto."

„Kat, neomlouvej se. Já bych na tvém místě udělal to samé," druhou rukou mi setřel jednu neposednou slzu. Usmál se na mě a přitáhl si mě do objetí. Přimáčkla jsem se na jeho hrudník, kde jsem se cítila konečně milovaná a v bezpečí.

„Pořád jsem na tebe myslela," přiznala jsem se tiše.

„Já taky, Kat. Pořád jsem nechápal, co jsem udělal špatně." přiznal se také a já si povzdychla. „Tak to já taky ne."

Petr se mi najednou hluboce podíval do očí a já se trochu odtáhla.

„Chyběla jsi mi."

„Chyběl jsi mi."

Pak se naše rty spojily v polibek, na který jsem tak dlouho čekala.