Chtít tě ctít

22.

PETR

Šel jsem si koupit novou mikinu. Asi nemám odvahu za ní přijít a jen si tu svou starou vyzvednout. Jak se znám, musel bych to s ní vyřešit. Chci si s ní promluvit a zjistit, proč tak najednou změnila názor. Jenže ona by nechtěla..

Proč to jednoduše nemůže hned zmizet? Proč už na Kat prostě nezapomenu? Všechno by pak bylo jednodušší. Ona by si určitě žila svůj život a já ten svůj se Slzou. Mozek na ní zapomenout chce, ale srdce jasně protestuje. Kat totiž není jen tak obyčejná holka. Viděl jsem to na ní hned, jak jsme se poprvé setkali. Proto ji taky poprosil o pomoc, tak nějak jsem jí věřil. Ale proč?

Vešel jsem do obchodu a hned mi spadla do oka jedna mikina. Jenže ve dvou barvách. Takže černá, nebo modrá?

„Řekla bych, že ta černá," pobavila se nějaká dívka. Otočil jsem se na ni a zkrabatil obočí. Nejdřív jsem myslel, že je to prodavačka, ale nemá žádnou visačku. „Známe se?"

„Jsem Sandy, kamarádka Kat," odpověděla, natáhla ke mně ruku jako seznámení a mně se uvolnil obličej. Čehož si Sandy nejspíš všimla.

„Říkala mi o tobě a teď jsem tě tu zahlédla, tak.." odmlčela se.

„Aha. No, jsem Petr," nerozhodně jsem přijal její ruku.

„Ehm, nemáš teď třeba čas? Chtěla bych tě pozvat na kafe, trochu si popovídat," usmála se.

Ta otázka mě zarazila. Není to divné? Co když ji Kat poslala, aby mě sledovala a pak navrhla toto? Myslím, že kdyby vyzvídala, že to poznám. Tak se třeba na Kat můžu vyptat já.

„Proč ne," mýkl jsem rameny a vrátil obě mikiny zpět na věšák. Pak jsme společně vyšli.

„Nedávno jsem byla na tvém koncertě," usmála se Sandy při chůzi a hrála si přitom s vlasy.

„Na tom, kde byla i Kat?" zajímal jsem se.

„Jo. To já ji tam vytáhla, protože vaši skupinu úplně miluju," ušklíbla se a našpulila u toho rty.

„Ten den to na mě všechno spadlo. Kat mě úplně zachránila," pousmál jsem se nad vzpomínkou.

„Škoda, že jsem tam nebyla já. Určitě bych ti taky pomohla,"!opět se na mě pousmála.

Došli jsme až ke kavárně a vybrali si místa. Následně jsme si objednali a Sandy se ani neobtěžovala vytáhnout peněženku, i když mě vlastně pozvala ona. Platil jsem já.

„No a ty jsi teda mluvila s Kat?" zeptal jsem se zvídavě.

„Kdo je Kat?" zasmála se a já se nad tím musel pousmát. Sandy si přestala hrát s vlasy a položila ruku blízko té mé.

„Zapomeň na ni. Už jsme tu jen my dva.." její ruka se dotkla té mojí a následně ji uchopila. Co to sakra dělá? Svou ruku jsem odtrhl a už jsem jí chtěl něco říct, když jsem si všiml osoby, která si to k nám mířila rychlým krokem. Osoba, kterou bych tu za žádnou cenu nečekal.

„Kat?" zkrabatil jsem obočí, ale Kat se na mě ani nepodívala. Jakoby mě ani vidět nechtěla. Svou pozornost věnovala jen Sandy.

Sandy se spolu s úsměvem cukla k ní. „Kat," vstala a postavila se před ni. „Co tady děláš?" dodala.

V té chvíli mě to začalo více zajímat, tak jsem vstal také. Kat stále svou pozornost směřovala na Sandy. „To bych se spíš měla ptát já tebe. Co tady děláš, Sandy?" prohlásila Kat podrážděně, zatímco já se jen snažil nerozpustit nad jejím sladkým hlasem, který jsem tak dlouho neslyšel. Tak jsem přimhouřil oči nepochopením.

Sandy potáhla Kat stranou, jakoby nechtěla, abych je slyšel. Něco jí řekla, ale opravdu jsem to moc neslyšel.

Kat najednou shodila Sandyinu ruku z ramene, kde ji položila. „Snažíš se mi pomoct?" vyjekla. „Tím, že mi ubližuješ?" rozhodila rukama směrem ke mně. Copak se baví o mně? To jí Sandy ubližuje kvůli mně?

„Nic nechápeš," uchechtla se na ni arogantně a to mě už naštvalo.

„V tom případě máš tak trochu pravdu, ale nechápu jen jednu věc," přistoupila k ní Kat blíž a Sandy se napřímila. Už jsem se chystal zasáhnout, když v tom si Kat strhla z krku svůj náhrdelník. Z oka jí přitom vypadla slza.

„Nechápu, jak jsme mohly být kamarádky," řekla zklamaně a upustila řetízek na zem.

Byl jsem trochu zmatený, což mě ani nepřekvapovalo. Nic jsem o jejich problémech nevěděl a neměl jsem právo do toho zasahovat. Jen mnou projíždí pocit, že s tím mám něco společného.

Podíval jsem se na Kat a naše pohledy se střetly. Ten můj zmatený a lítostivý a ten její zklamaný a bolestný. Silně stiskla víčka, otočila se a vyběhla z kavárny.

Ani chvilku jsem nepřemýšlel a hned vyrazil za ní. Musím vědět, co s ní je a následně co je s námi. Nenechám ji jen tak odejít.

„Kat!" zakřičel jsem na ni. Když to slyšela, rozběhla se ještě rychleji, ale já byl rychlejší a snadno jsem ji dohnal.

„Kat, prosím. Stůj," řekl jsem, ale jako bych to říkal do větru. Tak jsem ji zezadu popadl a obvinul kolem ní své ruce. Snažila se vyvléknout, tak jsem svůj stisk zesílil. Po chvilce přestala protestovat.

„Kat.." začal jsem, jenže ona se na mě podívala očima plných slz a bolesti.

„Petře, prosím. Nech mě jít," vzlykla a já, ačkoliv jsem nechtěl, povolil svůj stisk a pustil ji. Chvilku u mě stála a já čekal, že si to rozmyslí, jenže potom utekla. Nesnažil jsem se ji zastavit.

Rozběhl jsem se zpět do kavárny s myšlenkou na Kat a prosbou, aby byla Sandy stále uvnitř. Díky bohu byla. Zamířil jsem k ní a rovnou se zeptal.

„Co se stalo?"

Sandy se neuráčila odpovědět, jen si hrála s rozbitým řetízkem. „Snad půjde spravit, dám ho někomu jinému," oznámila sama pro sebe a já zjistil, že to zrovna nebude moc dobrý člověk. Každopádně jsem to musel ignorovat.

„Odpověz," rázně jsem se na ni podíval a ona si znechuceně povzdechla.

„Kat si nejspíš myslela, že jí chci přebrat jejího vysněného kluka, tedy tebe. Což je vlastně pravda. I když celou pravdu nezná.." podívala se na mě a já se posadil.

„Vysněného kluka? Co to povídáš? Kat řekla, že jsem chyba," nerozuměl jsem jí.

Sandy začala pomalu kroutit hlavou a na tváři se jí vyrýsoval zlomyslný úšklebek. „To já."

„Cože?" zkrabatil jsem obočí a zatnul pěsti. „Co ty?"

Znovu si povzdechla. „To já jsem napsala všechno, co si myslíš, že napsala Kat. Z jejího mobilu," Snažil jsem se zůstat klidný. Kdyby Sandy byla kluk, už by ležela na zemi.

„Proč je na mě naštvaná?" rozzuřeně jsem se ptal.

„Napsala jsem jí taky vzkaz tvým jménem. Takže to bylo oboustranný. Že jsem geniální?" spokojeně se usmála a já se mohl pomátnout. Odstoupil jsem od stolu a prohrábl si vlasy.

Takže ke mně Kat přece jen může něco cítit. Všechno to byla jen lež a oba jsme na to skočili. Kdyby nebylo Sandy, mohlo být všechno jinak.

„Tak si pojď dopít to kafe a zapomeneme na to, co říkáš?" svůdně se usmála, jakoby si myslela, že tomu podlehnu.

„Zapomeň," odsekl jsem zle a mé myšlenky se upíraly jen jedním směrem. 

Musím okamžitě za Kat.